Zločinecká organizace jménem Justice
Ve všech dobách si lidé pro své nezdary hledali a nacházeli nějakou oběť, nějakého příjemce své nespokojenosti, svodný terč své nenávisti. Málokdy se ona osoba, onen cíl odvety setkal s pravým původcem nezdaru, nebo lépe řečeno, nouze z něho zdánlivě plynoucí. Čím byl viník více zdánlivý, více nejistý, více vykonstruovaný, více chtěný, tím bylo zběsilejší zanícení, s nímž vykonavatelé spravedlnosti trestali své oběti. Spravedlnost je slepá, říká stará moudrost, a má tím na mysli, že všechny krátkozraké morální soudy mají něco společného s plebejskými instinkty.
V dobách vlády vznešených rodů, rozených aristokratů, ale i v dobách vlády ušlechtilých zástupců lidu, byla spravedlnost věcí těchto vznešených či ušlechtilých duchů prostých malosti a marnivosti. Pouze jejich neschopnost poskytnout plebejcům dost důvodů pro respekt k moci a pro smíření s vlastním životním údělem nakonec vyústila v odpor a lidové bouře, jimiž se měřila síla a přesvědčivost pánů představených, buď jejich vítězstvím či popravou. S nástupem křesťanství se synonymem spravedlnosti stala víra v Boha všemohoucího a jeho dobrou vůli. Věř ve spravedlnost boží a buď poslušný vrchního svého, zněla základní poučka dobrého křesťana. Není divu, že se z pojmu spravedlnost postupně stala děvka povolná všem podzemním silám, které odmítaly podvolit se svým představeným z vůle boží, a jejichž organizace, morálka i konečná moc byly dílem ďábla, temného podsvětí, svobody navzdory všemu, co se snaží mít svět pevně ve svých rukách.
Moderní doba vložila spravedlnost do rukou zákonů a za jejich vykonavatele ustanovila námezdní soudce, úředníky bez tváře a postavení, bezpáteřní absolventy právních učilišť, zkrátka povýšenou lůzu, která nemá nic společného s osudy obžalovaných ani žalujících, s odpovědností za život obce, s vědomím stavovské příslušnosti, jinými slovy lidi bez morálky, bez účasti na společné věci, bez smyslu pro dobro a zlo. Těmto kariérou zaujatým stínům soudní jurisdikce dala navíc neomezenou moc, nezávislost na jakékoliv reálné moci, nedotknutelnost ve svém konání i nadživotní roli, do rukou pak represivní složky státu. Jak zneklidňující! Jak děsivé! Tak se stalo, že z ideálů demokratického státu a spravedlnosti, oproštěné od všech ideologií a zájmů vládnoucích vrstev, se nakonec stala zrůdná, nelidská, nevědomá a totalitní soudní moc. Tato moc zasahuje do života všech bez smyslu pro lidské hodnoty, bez nezaujaté vnímavosti k jejich problémům, bez sluchu pro pravé otázky doby, bez vědomí srdce a jeho zkoumání, opřená o represivní zákony, jimž chybí obsah a morální důvod, vyznání i úcta k pravdě. Tak se stalo, že nejsilnějším mocenským orgánem našeho moderního státu je dnes zločinecká organizace fungující ve svůj vlastní prospěch na principech mafie. Otevřena korupci, obohacování a všem sesterským mafiím, které jsou ochotny jí zajistit prosperitu, určuje zemi její právní vědomí. Tato organizace má jméno „Česká justice“.
Jestliže slepá spravedlnost bývala dříve výrazem náladovosti lůzy a násilných aktů odpovídajících těmto náladám, je nyní naprosto partikulárním a nejistým aktem subjektivních pocitů a potřeb kdejakého slabomyslného soudního úředníka či úřednice, jejichž jedinou váhou je soudcovská solidarita, spiklenecký slib a mafiánská smlouva. Náš samosoudce s výrazem babského majestátu rozhoduje v analogických případech jednou čehý podruhé hot, a spravedlnost je to poslední, co ho zajímá. Pro své soudy má v horším případě jediný morální kodex. Tím jsou takzvané zásady křesťanské sociální etiky: Čest poníženým příživníkům, chamtivcům a podvodníkům, bídný život všem hrdopychům, kdož se dokáží poctivě a nezávisle o sebe postarat. Tato zvrhlá křesťanská morálka moderní společnosti tropí neslýchané zlo v právním vědomí každého z nás, a to ve vztahu ke způsobu vlastní obživy, k funkci státu, ale bohužel také ve vztahu k vlastní rodině. Obětním beránkem za neutěšený stav současné rodiny a výchovy dětí je potom odloučený otec jako genetický pachatel hodný nejvyššího pohrdání a nejvyšší tvrdosti. O pravé důvody odumírající funkce rodiny se nikdo nestará. Tak soudní úřednice šikanují otce povinné výživou, jak to jen jde, a snaží se je uvrhnout do pasti sociální nouze, aby byli potrestáni, připraveni o možnost zakládat další rodiny, aniž by měli nějaké odvolání. Degradace významu rodinné pospolitosti, otce jako představitele vnitřní úcty a odpovědnosti, je tak dovršena. Matky samoživitelky a jejich děti potom využívají všech právní prostředků, jak své zavržené otce vydírat co nejdéle a co nejúčinněji, když je jim k takovému počínání dána ruka justice. Že jde o pusté vydírání, není pochyb, protože zločin početí genetického pachatele je neodčinitelný. To vše bez ohledu na pravdu, spravedlnost i morální aspekt věci. Tím to ale nekončí. Soudní příslušník justiční mafie rozhoduje i bez ohledu na literu zákonů, nezákonně, jakmile je vystaven sebemenšímu odporu či snaze se proti němu dovolat práva. Nic mu v tom nebrání, nic ho v tom neomezuje, protože právo na odvolání zůstává uzavřeno v mafiánském kruhu soudního systému, soudem druhého stupně počínaje a ústavním soudem konče.
Zdá se snad někomu můj názor zaujatý? Kéž by to byla pravda! Vězte tedy, že mám k němu zkušeností a konkrétních důkazů dost a dost. Není se třeba ani obracet ke známým křiklavým kauzám, včetně té poslední prezidentské v souvislosti s odvoláním představené nejvyššího soudu. Stačí se rozhlédnout okolo sebe a zeptat se lidí, kteří se s naší justicí již setkali jako žalující nebo obžalovaní, a stanuli před ní v roli prostých občanů bez podpory soudní, právnické či jiné lobby. Sám již mnoho let bojuji s naší justicí o zachování holé existence, vystaven útokům alimentačního teroru, snahy soudů mě ožebračit, finančně zlikvidovat. Veškerá snaha ubránit se proti nezákonným exekucím, perzekučním usnesením, násilí proti jednotlivci, ignoranci k pravdivým a prokázaným skutečnostem, podjatosti a pohrdání pravdou i morálními hodnotami, je zbytečná. Kdo neokusil, neuvěří. Nemá smysl zde uvádět nějaká fakta, o jejichž skutkovou podstatu se nestarají ani nejvyšší soudní instance. Při daném stavu, aroganci, ignoranci a bezostyšném chování soudního dvora, věci nemohou ani vypadat jinak. Škoda jen, že již neexistují starodávná společenství, třeba dobré selské stavy, které by v posvátném hněvu dokázaly pozvednout hole a vydat se s nimi na soudní dvorce. Snad jen tak by dokázaly vyčistit onen svinčík usazený na tamních stolicích.
Názor právníka: Pro případy rozhodování soudců v systému českého soudnictví si nejsem jist už vůbec ničím, ani dodržováním běžných zákonů. Voláte po spravedlnosti? Chcete pravdu? Mám pro vás jedinou radu: Emigrujte z České republiky.
Doplnění vydavatele: Proboha KAM?
Převzato ze stránek www.nekultura.cz.