„Americký útok je základem naší existence“

Giraldi je jedním z mála mužů (včetně Vincenta Cannistrara, Raye McGoverna, a Larryho C. Johnsona), kteří dělají vše pro to, aby odhalili Bush-Cheneyho dezinformační kampaň, podle které Írán plánuje výrobu atomových zbraní za účelem spáchání genocidy, současně napomáhá teroristům, kteří v Iráku zabíjejí americké vojáky.

Jejich úsilí, jako další z mnoha, přináší výsledky. Mainstreamový společenský tisk je mnohem více skeptický k obviněním vůči Íránu, než byl skeptický vůči stejně falešným obviněním proti Iráku v předvečer invaze v roce 2003. Američané nyní spíše nevěří tvrzení bezejmenných představitelů o tom, že íránské speciální jednotky Quds údajně pašují do Iráku výbušniny, průbojnou munici atd. Bohužel, kongres ovládaný Demokraty zvolenými na populární vlně protiválečné nálady nezaujal jasné stanovisko proti útoku na Írán založeném na lžích. Možná mu to mocenská struktura vůbec neumožňuje.

Giraldi věcně shrnuje nešťastnou politickou situaci.

„Nedávné ustavení kongresového Výboru pro spojenectví s Izraelem (Congressional Israel Allies Caucus) by mělo být považováno za zdůraznění íránské hrozby ze strany AIPAC na svém sjezdu v roce 2006 ve Washingtonu, kterého se zúčastnil viceprezident Dick Cheney jako ústřední řečník. Ještě předtím, senátorka Hillary Clintonová promluvila na setkání AIPAC v New Yorku. Nebyla vůbec ostýchavá s hrozbami vůči Íránu. Stanovisko AIPAC, že možnost použití síly „musí zůstat na stole“, pokud jde o Írán, bylo jako zaklínadlo opakováno řadou politiků a vládních představitelů, a není tak překvapující, že AIPAC píše instrukce a stanoviska, na které bohužel řada kongresmanů spoléhá.“

Jinými slovy, American Israel Political Action Committee (AIPAC) je hlavní politickou silou urgující – dokonce požadující – americkou akci. Tentýž AIPAC, který už vzdoroval tlaku kritiků za získávání tajných informací o Íránu od Lawrence Franklina, bývalého podřízeného Douglase Feitha na ministerstvu obrany (Lawrence Franklin dostal minulý měsíc dvanáct let za předávání tajných informací z Pentagonu izraelským diplomatům a lobbistům).

Byl to AIPAC, kdo byl přiveden do trapné situace, když byli jeho ředitel Steven Rosen a Íránem se zabývající analytik Keith Weissman obviněni z nelegálního spiknutí za účelem předávání národně bezpečnostních informací Izraeli. Navzdory současným vztahům mezi americkou a izraelskou rozvědkou (dokumentovaným Karen Kwiatkowski a dalšími) to vypadá, že se Izraelci cítili být nuceni zjistit, jak nasměrovat Američany k tomu, aby sami cítili potřebu útoku na Írán.

Nyní, jak jsou výzvy Izraele k americkému útoku na Írán den ze dne hlasitější, AIPAC rozpoznal, že Američané hluboce nedůvěřují viceprezidentovi Cheneymu a zbytku neokonzervativních lhářů, které zastřešuje. Válečná mašina Bush-Cheney byla velmi dobře odhalena, a to musí znepokojovat válečné štváče uvnitř. Šéf dělostřelectva izraelské IDF generál Oded Tira si postěžoval, že „prezident Bush má nedostatek politické síly pro útok na Írán“, a dodal, že „americký útok na Írán je základem pro existenci Izraele, musíme mu pomoci vydláždit cestu lobbováním uvnitř Demokratické strany (která jedná sama hloupě) a směrem k novinářům. Musíme to udělat, abychom otočili íránskou otázku jako společnou pro obě politické strany a zbavili jí iráckého pochybení.“ Tira apeloval na lobby, aby se obrátila na „potencionální prezidentské kandidáty... tak, aby podporovali okamžitou akci Bushe proti Íránu“, zatímco Uri Lubrani, hlavní poradce izraelského ministra obrany Amira Peretze, řekl vedení Jewish Agency for Israel, že USA „nerozumějí hrozbě a neučinily dost“, a proto „musí být probuzeny šokem.“

Mnoho Američanů by tato prohlášení ve své aroganci a blahosklonnosti neshledala silně útočnými. Tira potvrzuje, že prezident Bush byl jistě oslaben „iráckým selháním“, způsobeným válkou, kterou lobby již jednou podporovala s enormním entuziasmem. (Jak řekl generál Wesley Clark v srpnu 2002: „Ti, kteří těží z tohoto útoku, vám nyní upřímně a soukromě řeknou, že je pravděpodobně skutečností, že Saddam Husajn není žádnou hrozbou pro USA. Ale bojí se toho, že by se mohl v nějaké chvíli rozhodnout získat atomové zbraně a použít je vůči Izraeli.“ Opakuji, že tyto zbraně byly vymyšlené.) A tak nyní izraelští váleční advokáti tvrdí, že americký prezident potřebuje pomoc od lobbistů, kteří by měli napřít svou snahu ke zpracování „hlupáků“ v Demokratické straně a věnovat při tom zvláštní pozornost prezidentským kandidátům. Jde o to přesvědčit je, aby učinili správnou věc a zaútočili na Írán. A protože Američané tomu nerozumějí, je třeba léčba šokem, aby byli vyvedeni ze svého skeptického stavu.

Ale kdo bude ten, kdo je má vyvést? Samozřejmě AIPAC! Sebevědomí vyjádřené těmito gentlemany (zmíněná Jewish Agency for Israel je druhou nejvlivnější politickou organizací v zemi) je zcela mimořádné. Bohužel, možná je zajištěné. Giraldi střízlivě uzavírá:

„S vědomím, že zkřížit cestu této lobby je nebezpečné, kongresmani z obou stran se budou kroutit a budou znejistěni tlakem AIPAC „na ochranu Izraele“, i když to znamená další nevyhratelnou válku pro Spojné státy. Neokonzervativci dnes celkem jistě vědí, že pokud by válka s Íránem nastala nechtěně nebo úmyslně, jen málo zástupců amerického politického systému by se odvážilo postavit se do opozice.“

Lidé by se měli ptát těchto bezpáteřních politiků, jak si myslí, že si budou lidé pamatovat jejich hlasování a postoje během týdnů „okamžité akce“, kterou požaduje Tira a jeho spojenci v Bushově administrativě (jde především o zástupce Condi Riceové Elliotta Abramse, nejvlivnějšího neokonzervativce v týmu). Nebudou obviněni z totálního kolapsu spolupráce mezi americkou okupační správou a iráckou šíitskou majoritou, z pádu současného loutkového režimu s dominujícími spojenci Íránu, ze zintenzivnění útoků šiítské milice na americké síly nebo z rozšíření současné války na dvou frontách na celou jihovýchodní Asii?

Lidé by se měli ptát těchto kroutících se manipulátorů blaženě ignorujících islámský svět – nemající ani páru o rozdílu mezi Araby a Peršany, Sunnity a Šíity, koučovaných téměř výlučně sionisty, kteří se ani nevzrušují tajit svou islamofobii – aby dotyční poznali, že američtí Židé ve své většině nejsou pro neokonzervativce, ani nejsou jednotní v podpoře útoku na Írán. Mnoho amerických Židů je určitě znepokojeno úsilím Izraele a AIPAC natlačit USA do další křižácké války proti muslimům.

Člověk by se měl ptát lobbistů, stejně jako vlády Izraele, čemu myslí, že slouží (stejně jako lidé v Izraeli, fakticky rozdělení ve svých názorech) a jak bude bezpečnost židovského státu zajištěna všeobecnou válkou mezi velkým patronem Izraele a celým muslimským světem.

Pokud někdo hraje islamofobickou hru využívání ignorace, strachu, nenávisti a bigotnosti, když někdo spojuje Al Kajdu s Irákem, s Hamásem, s Hizballáhem a s Íránem s vědomím, že většina Američanů ví velmi málo o detailech a bude (prozatím) inklinovat k proizraelské straně proti muslimům obecně, když někdo lže (jako to dělají neokonzervativci s takovou arogancí a předpokládají, že uniknou jakýmkoli důsledkům svých lží), potom si říká o prudký odpor. Žijeme v rasistické kultuře, která snadno sklouzne k náboženské bigotnosti. Proč je tato kultura (ne tak odlišná od německé kultury 30. let 20. století) tak hanebně používána proti Arabům a jiným muslimům na Středním východě? Jedna dezinformace s vražednými následky v muslimském světě může vyvolat jen ignorantský závěr, který je schopen svést Ameriku z cesty: „Židé nám to provedli.“

„Oni mají peníze, oni kontrolují média a politiky. Oni nás navedli zaútočit na Írán a podívejte, co se nyní děje.“ To je to, co může jednoho dne někdo zakřičet. „Dejte jim atom všem!“ bude křičet někdo jiný s odkazem na muslimy, a druhý den nadávat na „zatracené vrahy Krista“. Je paranoia lobbistů o uranovém obohacování Íránem tak vážná, že můžeme riskovat takové druhy hodnocení, takovou bigotnost?

Pravděpodobně se blížíme ke kritickému bodu historie této mocné lobby, včetně její schopnosti zastrašovat poctivé a kriticky smýšlející lidi, kteří nejsou sevření strachem, předsudky a zaujatostí. Je to pod vlivem nebývalé veřejné pozornosti následující opatrně argumentující práci Johna Mearsheimera a Stephena Walta Izraelská lobby a americká zahraniční politika a knihu Jimmyho Cartera Palestine: Peace, Not Apartheid vydanou minulý rok, na které tato lobby reagovala obvyklou technikou zničení pověsti. Politická síla lobby, zdá se, dosáhla svého zenitu, a zatímco dříve lstivě využívala své ruce pro propagaci války v Iráku, nyní je používá jen hrubě a k zastrašení. Izraelští představitelé nevolali v roce 2003 veřejně na jednodušeji založeného křesťanského sionistu Bushe, aby „potrestal“ Irák a bránil Izrael, avšak nyní nervózně požadují, aby Bush zničil íránské nukleární zařízení k zabránění „genocidy“ horší, než kterou spáchal Hitler! Jejich smělost odhaluje tajemství, že mohou jistě pokračovat ve formování amerických politických stanovisek k Blízkému východu (a vyloučit jakýkoli slyšitelný arabský hlas) a soupeřit s nimi je určitě „nebezpečné“.

„Napadněte Írán! TEĎ! Nebo podporujete GENOCIDU! A stojíte na straně nového HITLERA! Zničte íránská nukleární zařízení! NYNÍ! Nebo odhalte svůj chabě maskovaný ANTISEMITISMUS!“

Takový je vykalkulovaný hyper-slogan k vyprovokování útoku, ke kterému protiteroristický expert Giraldi přitahuje naši pozornost. Někdo by mohl odpovědět na tuto zprávu zdvořilým, ostrým a principiálním odmítnutím:

„Ne, děkujeme, AIPAC. Nejste dosti věrohodní. Nemůžeme to pro vás udělat. Naši voliči nechtějí další válku, a myslí si, že ta celá íránská záležitost je velký podraz. Nemůžeme podpořit vymazání Íránu, a upřímně řečeno, nevíme, jak byste to mohli udělat vy. Nemyslíme si, že hovoříte za všechny nebo dokonce ani za většinu amerických Židů, a nemůže nás vystrašit obviněními z antisemitismu. Nemůžeme mít na svědomí útok na Írán, sorry. To radši prohrajeme příští volby. Nechte si své peníze, jednoduše nemůžeme udělat to, o co žádáte.“

Bude kongres schopen toto říci pod tlakem lobby? Pokud ne, všechny opožděné, pozérské kroky k omezení Bushových pravomocí, stažení jednotek a ukončení imperialistické války v Iráku nebudou znamenat vůbec nic. Útok na Írán otevře dveře pekla. Útočníci budou argumentovat, že nová situace činí všechny předválečné debaty irelevantní (a jakékoli pochybnosti o podstatě kauzy rovnou za zrádcovské). Fašistické sklony administrativy se okamžitě rozvinou. Právní podklady pro represi nesouhlasu byly položeny a útok na Írán bude přirozeně inspirovat. Vězeňské tábory, pozastavení principu habeas corpus. Zastánci války s těmito věcmi souhlasí, a vody byly již vyzkoušeny.

Nešťastný národe,
pod nedefinovaným krvavým žezlem,
kdy uvidíš opět své blažené dny?

Mohou Američané dovolit této nezvolené nepopulární sadistické administrativě, vedené manifestačně stupidním sadistickým hlupákem, aby pokračovala ve vyvolávání mezinárodního opovržení a strachu, zatímco plánuje více krveprolití?

Článek AIPAC Demands "Action" on Iran vyšel na serveru counterpunch.org 24.2.