Hra Washingtonu v Turkmenistánu

Mike Whitney

26.1.2007 Komentáře Témata: Asie 1527 slov

Měla Bushova vláda prsty ve smrti turkmenského prezidenta Saparmurata Nijazova?

Konec konců Nijazov splňoval všechna kritéria pro Bushovu politiku „změny režimu“. Ovládal obrovské zásoby zemního plynu a odmítal se řídit příkazy z Washingtonu. To jsou obvykle jediné zvažované faktory, když se uvažuje o tom, jestli je potřeba změna.

Nijazov byl přirozeně na stejném „seznamu cílů“ jako Mahmúd Ahmadínedžád, Hugo Chávez a Saddám Hussajn, další zahraniční vůdci, jejichž jediným skutečným zločinem je to, že kontrolují podstatné zásoby slábnoucích zdrojů. Tím se staví do cesty americkým ropným gigantům, jejichž plány na expanzi jejich korporativního impéria do střední Asie a na Blízký východ jsou dnes veřejně známé.

[Turkmenistán]

Turkmenistán má zásoby zemního plynu v objemu 22,5 bilionů kubických metrů, druhé největší v celé Asii. V tuto chvíli je skoro všechen turkmenský plyn odčerpáván potrubími ruského energetického giganta Gazpromu. Jak řekl ekonom Michajl Deljagin: „Evropská část Ruska nemůže kvůli špatnému hospodaření Gazpromu bez turkmenského plynu existovat. Kontrola nad ním je pro rozvoj Ruska v příštích 10 letech naprosto nutná.“ (Victor Yasmann RFE/RL Current Affairs)

Přerušení dodávek z Turkmenistánu by pro ekonomickou vitalitu Gazpromu představovalo těžký úder.

Bushův tým chce pod Kaspickým mořem vybudovat plynovod vedoucí zásoby plynu na západ přes Ázerbajdžán, Gruzii, Turecko a dál přes středomoří, nebo dolů přes Bushovu „novou kolonii“ v Afghánistánu, přes Pákistán až k pobřeží. Kdyby se měl Bushův plán uskutečnit, pro Gazprom, který je při zásobování Ukrajiny a Evropy závislý na turkmenském plynu, by se velice zhoršila situace. Jak říká Stratford: „Bez těchto dodávek by ruská státní energetická firma Gazprom v žádném případě nemohla uspokojit domácí poptávku po zemním plynu a zároveň dodržet své kontrakty na export do Evropy a Turecka.“

Také by byly sabotovány Nijazovy dřívější závazky vůči Číně, jež podepsala kontrakty na plynovody přes Uzbekistán a Kazachstán. Budoucnost Číny silně závisí na Turkmenistánu. Podle Alexe Nicholsona z AP „Nijazov slíbil vést začátkem ledna 2009 potrubím 30 miliard kubických metrů plynu. (Číně) byla také minulý měsíc schválena těžba z obrovských iolatanských polí, která, jak prohlásil bývalý prezident, obsahují 7 bilionů kubických metrů zemního plynu – což je víc než prokázané zásoby Saudské Arábie.“

„7 bilionů kubických metrů zemního plynu“?!?

Není divu, že si Bushova vláda připravuje cestu k intervenci.

Nijazova smrt se pro strýčka Sama ukázala být „velkou šancí“ a zdá se, že Bush už přistoupil ke krokům, aby toho plně využil.

Například, jen co byla oznámena Nijazova smrt, jeho zástupce Ovez Atajev byl odstraněn od moci zástupcem ministerského předsedy Gurbangulyjem Berdymukhammedovem pod záminkou „obtěžování a ponižování své snachy“ a podobnými nesmysly.

Je to šťastná shoda okolností.

Prezident je mrtvý, jeho nástupce je obžalován a existují zprávy o tom, že se několik navrátilců brzo vrátí do Turkmenistánu, aby se zúčastnili politického „otevřeného boje“.

Neviděli jsme takové představení už někdy předtím?

Jestliže byly dřívější revoluce řízeny americkými NGO a zpravodajskými agenturami, pak (přes plánování a obrovské vklady finančních zdrojů) nedosáhly žádných trvalých hodnot. Ukrajina a Kyrgyzstán jsou zpět ve sféře ruského vlivu a brzy je bude následovat Gruzie (nebo bez přístupu k ruskému zemnímu plynu zmrzne).

Eurasie představuje dvorek Ruska a Číny a ty si budují nutnou obranu, aby udržely Washington mimo. Bush může v Afghánistánu marnit dalších 5 nebo 6 let sněním o „vítězství“, ale jeho „velký plán“ pro tento region je v podstatě v troskách. Spojené státy ve střední Asii nezvítězí, stejně jako nezvítězí v Iráku.

Nicméně plán pokračuje a Bush má zřejmě na místě potřebné agenty, kteří mu dávají naději na úspěch. Podle ruské tiskové agentury Novosti „se mnoho lidí z úzkého okruhu kolem bývalého prezidenta orientovalo směrem na Evropu“.

Ovšem.

Mocenský boj bude zuřivý a Washington bude přímo v jeho „ohnisku“. Za této situace nemá Bush na vybranou a musí dělat všechno, co je v jeho silách, aby si z Turkmenistánu udělal amerického klienta. Geopolitické sázky jsou příliš vysoko, než aby je bylo možné ignorovat. Tato země má výbornou polohu mezi Ruskem a Íránem a leží u Kaspického moře, epicentra zbývajících světových zdrojů. Mapy Pentagonu ve skutečnosti ukazují Turkmenistán přesně v centru globální války o zdroje CENTCOMu (United States Central Command), v ústřední lokalitě pro vojenská zařízení a potrubní koridory. Je tu dobrý přístup k odhadovaným 2 bilionům zásob ropy v Kaspickém moři i k obrovským zásobám zemního plynu. Změna vlády by zároveň mohla převedením kontroly k západním energetickým společnostem ukončit nadvládu Gazpromu v regionu. Jde o americké bezpečnostní zájmy ve 25 zemích od severní Afriky přes oblast Perského zálivu až po střední Asii.

Toto není bitva, kterou by si mohli washingtonští válečníci dovolit prohrát, ale vítězství nebude snadné. Írán ani Rusko nemůžou Bushovi nechat Turkmenistán bez boje. Irán by byl ze všech stran obklopen Američany a americké vojenské základny by se dokonce ještě přiblížily Teheránu.

Pro Rusko by Turkmenistán v amerických rukou představoval silné ohrožení jeho role regionální supervelmoci; hrozila by tak možnost, že NATO získá ve střední Asii ještě větší podporu a bude ohrožena jemná rovnováha sil.

Turkmenistán je klíčová součást nové „velké hry“; pokračujícího boje o dominanci ve střední Asii. Zda Washington hrál úlohu v předčasné Nijazově smrti je téměř nepodstatné. Oligarchie Bush-Cheney ukázala ochotu bojovat na život a na smrt o každý náprstek ropy nebo zemního plynu, který na planetě Zemi zbyl. To činí možnost náhlého výbuchu násilí v Turkmenistánu o to víc pravděpodobnou.

Jak budou plynout týdny a měsíce, můžeme očekávat, že uvidíme obvyklé americké úskoky, jako jsou CIA financované demonstrace, americká přátelská „podpora demokracie“ v médiích a komická přehlídka navrátilců, kteří se imatrikulovali v amerických pravičáckých mozkových trustech. Celá tato šaráda je sesmolena jako součást neúspěšné strategie k ovládnutí zbývajících světových zdrojů.

Tváře se můžou lišit, ale postup je vždy stejný. Pokud něco zní jako scénář napsaný ve Washingtonu, pak je to pravděpodobně proto, že ve Washingtonu napsaný byl. Většina Bushových loutek v Iráku byla ještě před invazí v roce 2003 shromážděna mimo Irák a stále mají neutuchající podporu jeho vlády. Nový cirkus v Turkmenistánu bude zřejmě přibližně stejný.

Média samozřejmě hrála svou tradiční roli bojovníka za intervenci Washingtonu a požadovala „svobodné volby“; to je zřejmě další komická součást Bushova kabuki (tradiční japonské divadlo; pozn. překl.), která se zřejmě nikdy nezmění. V Turkmenistánu není žádná historie svobodných voleb, ale lze očekávat, že západní tisk uposlechne příkazy svých politických vládců a bude nepochybně trvat na tom, aby se Turkmenistán zúčastnil Bushovy „globální demokratické revoluce“ (samozřejmě nepočítaje demokraticky zvolený Hamás).

Jenže Bush v Turkmenistánu čelí orkánu nesouhlasu. Zvlášť s pohledem zpátky na „barevně rozlišené“ (V originále If we look back at the "color coded". Není zcela jasné, co tím autor míní. Zřejmě narážka na barevný systém varování útoku proti terorismu v USA. Pozn. editora)

Článek Washington's Game in Turkmenistan vyšel na serveru globalresearch.ca 25. prosince minulého roku. Překlad Erik Sedláček - děkuji.

Známka 1.0 (hodnotilo 3)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 18 426