Sešli se v Teheránu

Rozdíl je v tom, že všechna ostatní shromáždění přijímají oficiální verzi, poskytovanou židovskými organizacemi, jako Písmo svaté, dané Mojžíšovi na hoře Sinaj. Oficiální verze holocaustu jde dokonce dál než Písmo: můžete popírat panenské zrození a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, můžete špinit Mohameda, ale pokud máte jakoukoliv pochybnost o tom, že v rámci plánu na celkové vyhlazení bylo Němci v plynových komorách popraveno šest milionů Židů, můžete se v Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku a dalších „svobodných“ zemích ocitnout ve vězení. Teheránská konference je první, která se kdy smutnými událostmi druhé světové války zabývala kriticky.

Člověk nemusí být obdivovatel Hitlera, aby tuto konferenci schvaloval. Co platí pro jednoho, platí i pro druhého. Židé neváhají popírat svá zvěrstva. Guardian oznámil, že se zaměřili na „uznávaného francouzského televizního zpravodaje Charlese Enderlina, jehož palestinský kameraman na začátku druhé intifády nafilmoval zastřelení 12-letého Mohammeda al-Dury, když se ho jeho otec snažil chránit. Enderlin obvinil izraelské vojáky ze střelby a zabití tohoto chlapce. Francouzští podporovatelé Izraele online prohlásili, že tato zpráva byla překroucená a založená na padělaném filmu. Jeho kanál France 2 odpověděl žalobou a francouzský soud v prvním ze čtyř jednotlivých případů shledal minulý měsíc autora samozvaného webu pro hlídání médií vinným z urážky na cti.

Dalším online cílem byl letošní televizní záznam krveprolití na pláži Gazy. Byla na něm ječící palestinská dívka, hledící na mrtvá těla členů své rodiny, zabité, podle tvrzení Palestinců, palbou Izraelců. Když se [Stewart Purvis, šéfredaktor ITN] zmínil na konferenci z minulého týdne o dopadu těchto obrázků, publikum křičelo „divadlo“. Jeden člověk pak přišel s návrhem, že ta rodina nějak zemřela někde jinde a jejich těla byla na pláž přenesena, aby mohla být nafilmována. Kde, například, byla všechna krev? Purvis poukázal na to, že viděl všechno, co kameraman natočil, a některé obrázky byly moc příšerné na to, aby byly ukázány.“

Hlavně by měl každý svobodu projevu milující liberál litovat, že dokonce ani významní historici nemůžou svobodně vyjádřit svůj názor na holocaust. David Irving je ve vězení a tento týden byl s rukama a nohama v řetězech vzat před německý soud Germar Rudolf, deportovaný ze Spojených států za vydání knihy pochybující o oficiálním holocaustovém dogmatu. Takové tabu si říká o prolomení. Obšírně jsem o tom psal v roce 2001, kdy byla naplánována první taková konference do Bejrútu, jež byla následně zrušena, protože Libanon podlehl tvrdému nátlaku USA. Tehdy, stejně jako nyní, měli revizionisté velkou naději, že jejich věc bude nakonec vyslyšena.

Nestalo se tak. Pokud organizátoři konference věřili, že by mohli rozbít tabu a zasáhnout miliony lidí, spletli se. Ačkoliv média stloukla tisíce zpravodajských položek, vztahujících se ke konferenci, byly prakticky totožné; obsahovaly odsouzení místních státních činitelů a předvídatelné židovské reakce. Do masmédií se nedostaly prakticky žádné zprávy a rozhovory pořízené v Teheránu. Účastníci konference byli špiněni jako „rasističtí antisemité“, ačkoliv tam bylo hezkých pár Židů, ctihodných rabínů v černých kloboucích a dlouhých kabátech, bouřících se proti sionistické privatizaci tragédie druhé světové války.

Pokud konference vůbec něco prokázala, pak to, že holocaustové dogma je zásadní doktrínou velkého celosvětového masmediálního stroje na vymývání mozků, popisovaného Noamem Chomskym jako „vyrábění souhlasu, o jakém mohl Stalin jen snít... jehož disciplína a uniformita jsou skutečně působivé.“ Tento mediální syndikát je nepřítelem svobodných lidí, ať jsou kdekoliv, a vede neúprosnou válku proti Iránu a dalším nezávisle myslícím národům.

Jen jedna ukázka: Židy vlastněné kanadské noviny The National Post tvrdily, že „v tažení, připomínajícím nacisty nutící Židy nosit symbol Davidovy hvězdy, údajně v iránském parlamentu prošel zákon nařizující Židům nosit barevně označené symboly“. To byla čirá lež: Irán je domovem až 30 000 Židů, kteří se zde cítí dobře a neplánují emigraci do Izraele. Dostává se jim zvláštních výhod a nosit symboly nebo cokoliv jiného je nikdo nenutí. Post tuto kachnu o několik dní později stáhly a omluvily se, jenže tato zpráva se opakovala ad nauseam v tisících novin a blogů, zatímco omluva byla na šesté straně.

Náš přítel a můj krajan Gabriel Ash napsal v Dissident Voice:

„Holocaust je nejefektivnější zbraní v rukou těch, kteří usilují o vyvolání ,střetu civilizací‘. ,Lekce‘ holocaustu je dost dobrá k ospravedlnění bombardování civilních cílů ze strany NATO v Jugoslávii, genocidní americké okupace Iráku, izraelského masivního bombardování Bejrútu, budoucí jaderné války proti Iránu atd. Podvodcaust je ideologie par excellence Globálního Apartheidu. Podvodcaust se chová jako nepředvídatelné vrtošivé božstvo, odmítající jedno srovnávání tady, přijímající stejně platné nebo neplatné tam. Je to partyzánské božstvo, bůh, jenž vždy žehná ,nám‘ a proklíná ,je‘, přestože zároveň vyžaduje být uctíván všemi lidmi a ve jménu všech lidí.“

Potud je vše v pořádku. Ash soudí, že „za těchto okolností má popírání holocaustu kořeny v touze pochopit podstatu podvodcaustu“. Ale pak otevírá druhou frontu proti konferenci:

„Nejvlídnější věc, kterou lze říct o organizátorech této patetické konference je to, že jsou to blázni. Poselství podvodcaustových jestřábů je takovými idiotstvími, jako je iránská konference, jen zesilováno.“

A tady se naše cesty rozdělují. Iránci měli pro uspořádání konference dobré důvody. Holocaust se skutečně dobře integroval do běžné řeči jako obhajoba práv [bohaté a mocné] menšiny na úkor potřeb [utlačované] většiny. Ale jeho úspěch a integrace ukazuje, že masmediální stroj je dobře integrovaný a koncentrovaný ve filosemitských, většinou židovských rukách. Okupace Palestiny Židy je bolestná, ale není zhoubnější než toto zotročení svobody projevu.

Tito lidé mohou ovládat svůj smrtící stroj s klidem Jediho ovládajícího svůj meč. Srovnávají Ahmadínedžáda s Hitlerem a zakazují srovnávání Izraele s nacisty; špiní Vladimira Putina jako úkladného vraha z KGB a ani neoznámí, že izraelské soudy považují atentáty za zákonné; ze skvrny na šatech Moniky Lewinské udělali důležitější věc než z potoků krve prolitých Georgem Bushem; z bezúhonných amerických vědců Mearsheimera a Walta udělali skinheady a teď divoce útočí na Jamese Bakera za jeho plán neangažovanosti. Můžou pošpinit cokoliv. Jsou skoro všemocní.

Náš přítel James Petras nedávno vydal působivou knihu o moci Izraele ve Spojených státech. Ale moc Izraele je pouhým odleskem skutečné židovské moci na Západě, která je založena ne na židovských schopnostech, ale na židovských vězeňských celách; ne na izraelských atomových bombách, ale na židovských zprávách. Dokud nebude židovský vliv na vyjadřování názorů zničen, Západ bude dál posílat své syny za krysařem z Hamelinu, do ulic Bagdádu a kopců Libanonu.

Iránci došli k závěru, že skutečně neexistuje žádná šance, jak s tímto celosvětovým židovským mediálním syndikátem dospět k dohodě. Neexistuje žádný způsob, jak dosáhnout míru. Někdo musí bojovat a útočit na nejposvátnější dogmata pod jejich kontrolou. Kdyby se toto dogma zhroutilo, židovský vliv na vyjadřování názorů by byl zlomen a židovský stát by zmizel stejně jako SSSR, jak řekl prezident Ahmadínedžád.

Toto srovnání si žádá vysvětlení: SSSR byl „jeden stát“, stát, kde spolu různé národy žily jako rovné; židovský stát jsou v podstatě „dva státy“, bohatý stát Židů ovládající chudý stát domorodců. Jeho rozpuštění v Palestině vytvoří „jeden stát“; bude to obrácený trend, který nastal rozpuštěním Sovětského svazu. Pak bude moci Irán a celý Východ žít v bezpečí, bez strachu z amerických a izraelských jaderných bomb.

To je důvod, proč Irán hostil tuto konferenci. Nikoho – a myslím tím nikoho, včetně britských, francouzských, amerických, německých a ruských vůdců – skutečně nezajímají oběti dávno minulé války, židovské ani jiné; oni vzdávají hold holocaustu, jako národy vzdávají hold svému přemožiteli. Irán tento hold vzdávat odmítl; kdy budete jeho odvážný příklad následovat i vy ostatní?

Článek They met in Teheran vyšel v prosinci minulého roku na serveru israelshamir.net. Překlad Erik Sedláček - děkuji.