Co vlastně Havel řekl a co neřekl?

Naletěl jsem?

Vladimír Stwora

7.10.2006 Komentáře Témata: Česká republika 4567 slov

Po uveřejnění Havlova projevu mi přišel email ze serveru Chlapi sobě. A prý ať si kliknu: Klikl jsem si a čtu:

Internetový zpravodaj Prop.sk a magazín Zvedavec.org zveřejnili 17 let starý projev exprezidenta Václava Havla, který přednesl národu v televizi v prosinci roku 1989. Projev zní značně kontroverzně a pokud by ho exprezident přednesl v těchto dnech, celý národ by se mu nejspíš vysmál a označil ho za extrémního snílka a komunistu.

Protože si rád ověřuji, zda jsou údaje, o kterých chci psát, pravdivé, mrkl jsem se na oficiální stránky Václava Havla, kde jsem si příslušný projev vyhledal. Nachází se na této adrese: www.vaclavhavel.cz.

Když si porovnám zveřejněný projev na Zvědavci a Prop.sk, tak tady někdo hodně moc lže.

Aktualizace 7. října, 17. hodin: Přece jenom to neřekl.

Aktualizace 8. října, 4. hodiny: Přece jen to řekl. Ale postupně.

Vytáhl jsem si původní projev (následuje v tomto článku), jak jej označili na Chlapi sobě. A skutečně jsem zíral. Kromě části jediného odstavce (začíná Dvacet let tvrdila oficiální propaganda...) to byl úplně jiný projev. Ten z Havlovy stránky byl mnohem umatlanější, zastřenější, žádné sliby, nic konkrétního, jen taková ta omáčka. (která nám ovšem tehdy zněla jako rajská hudba).

Chtěl jsem původně oba projevy zobrazit ve sloupečcích vedle sebe, větu po větě porovnat a zvýraznit rozdíly, ale je to neporovnatelné.

Ten, který jsem převzal z prop.sk, má na konci doušku, že jej uveřejnily noviny Kultura. Tentýž text jsem našel na informačním serveru idt.cz, dále na Obrys kmen. Cituje jej celý také server Jana Šinágla, ten jej ovšem označuje za projev na Letenské pláni v listopadu 89. Tady se myslím, pan Šinágl nechtíc spletl, podle Havlovy stránky projev na Letecké pláni byl jiný.

Takže co se vlastně děje? Řekl to Havel nebo neřekl? Mám divný pocit, že někdo mění minulost. Ještě nevím kdo a proč. V podstatě přicházejí v úvahu dvě možnosti:

(a) Havel skutečně řekl to, co jsem převzal z prop.sk, a na co odkazují další servery. Projevy na své stránce dodatečně učesal a opravil, aby mu někdo nemohl vytknout, že nedodržel dané sliby. Dávalo by to smysl.

(b) Havel řekl jen to, co je uvedeno na jeho stránkách. Projev, který jsem uveřejnil, někdo upravil, aby mu uškodil, a já (a spolu se mnou další) jsme naletěli. Dávalo by to smysl.

Všimněte si, nelze použít obvyklou otázku komu by taková dodatečná změna prospěla. Prospěla by oběma táborům.

Osobně si myslím, že jsem naletěl, a že Havel ve skutečnosti řekl to, co uveřejnil na svých stránkách. Proč si to myslím? Je to konzistentní s těmi ostatními projevy na jeho stránce – přečtěte si je také. A více to vyhovuje jeho povaze. Mlžit – to dělal od začátku. Havel je hráč a dobrý hráč většinou neřekne něco, na co jej lze později chytit. Nezdá se mi, že by vypustil tolik nebezpečných slibů.

Další důvod, který mluví pro Havla, je ten, že na tak průhlednou lež by se snadno přišlo. Pochybuji, že by Havel riskoval případnou konfrontaci s původní nahrávkou. A ta nahrávka zcela jistě někde existuje.

Ať už to udělal prohavlovský nebo protihavlovský tým, jsme jasně svědky pokusu o změnu minulosti. Přesně ve stylu Orwella.

Ačkoliv se tedy domnívám, že jsem naletěl, přesto by mě zajímala ověřená pravda. Sám jsem tehdy pochopitelně v Čechách nebyl a ten původní projev jsem nikdy neslyšel. Nepamatuje si někdo z tehdejších účastníků, jak to vlastně bylo? Nebo ještě lépe – nemá to někdo náhodou nahráno? Byl to televizní projev 16. prosince 1989 a mnoho lidí si ty věci tenkrát nahrávalo.

A zde následuje Havlův projev z jeho vlastních stránek:

Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky Československá televize, 16. prosince 1989

Dobrý večer, milí přátelé,

především děkuji Československé televizi, že mi umožnila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, protože ne­mám rád podvody, a odsuzuji, když politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, že mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi už dost.

Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socia­lismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech. Nemluvím o tom proto, že bych chtěl kohokoli teď zdržovat svou osobní obhajobou, ale proto, že se o mně hodně mluví a že z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, že jsem se vždycky snažil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a že jsem za to byl několik let ve vězení.

Zítra tomu bude měsíc, co pohotovostní jednotky brutálně zmasakrovaly pokojnou manifestaci. Stu­denti si chtěli připomenout padesáté výročí podob­ného masakru, kterého se dopustili nacisté na jejich tehdy studujících dědečcích. Stávkou, do které před měsícem studenti vstoupili, začalo cosi, co bude s odstupem času teprve pojmenováno. Pracovně tomu říkáme pokojná revoluce. Studentům vděčíme všichni za to, že této revoluci dali její krásně míru­milovnou, důstojnou, pokojnou, a řekl bych přímo láskyplnou tvář, kterou dnes obdivuje celý svět. Byla to vzpoura pravdy proti lži, vzpoura čistoty proti špíně, vzpoura lidského srdce proti násilí. Ke studentům se vzápětí přidali divadelníci a posléze celá kulturní obec. I to bylo důležité: pomohlo to oboha­tit tuto revoluci o její kulturní rozměr. Bylo to v tra­dici této země: po desetiletí, ba po staletí to byla totiž kultura, která pronášela temnými dobami ideu naší národní svébytnosti. Kulturní obec se zasloužila o to, že jsme mohli navázat na naše nejlepší tradice, spo­jené s ideálem míru. Představují je jména Jiříka z Poděbrad, Komenského, Havlíčka, Štúra, Masary­ka, Štefánika, Patočky.

Posléze se závratnou rychlostí probudil celý ná­rod. Ukázalo se, že jeho občanská kultura, svobodo­myslnost a humanita byly sice dlouho potlačovány, dušeny a ničeny, ale zničeny nebyly. Dřímaly a čekaly na svou chvíli. Všichni se divíme, jak se mohlo tak rychle stát tolik dobrých věcí. Rád bych připomenul, že ve stínu oficiálně předstíraného klidu se dělo leccos, co příchod této chvíle připravovalo. Desítky a stovky lidí po celou dobu pracovaly. Byli to spisovatelé, kteří říkali pravdu a trpěli za to. Byli to stateční lidé, kteří – ať už v Chartě 77, nebo mimo ni – pronášeli pochodeň svobody temným lesem za cenu velkých obětí, včetně mnoha desítek let, které – sečte-li se to – strávili ve věznicích. Byl tu náš exil,který za cenu mnoha obětí jiného druhu vydával české a slovenské knihy, politicky působil v ce­lém světě a obětoval možnost pohodlného života v prosperujících západních zemích mravenčí práci pro naši věc. Svou práci vykonal každý člověk, který se nebál a nelhal v každodenním životě a nebál se témuž učit svoje děti. Myslím, že všichni, o nichž jsem mluvil, dosáhli toho, že jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zasloužil víc, zda takzvaný disident či exu­lant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.

V úterý tomu bude měsíc od okamžiku, kdy vznik­lo Občanské fórum. Byl to krok do neznáma. Občas je třeba udělat takový krok. Řídí-li se člověk svým svědomím, svým citem pro situaci, svým rozmys­lem a má-li odvahu i schopnost rychle se rozhodo­vat, nemusí se toho bát. Buď to k něčemu bude, nebo ne. Ale zkazit se tím vlastně nic nedá. To věděl Masaryk, když se rozhodl pro samostatný československý stát, to věděli i ti, kteří kdysi založili Chartu 77.

Myslím, že dnes už můžeme s jistotou říct, že založení Občanského fóra byl krok dobrý. Je to pokus intelektuálně i akčně sjednocovat svobodo­myslné lidi, vytvářet prostor k samostatnému občanskému chování a tím i k tvorbě zájmové, odbo­rové a politické plurality. Není to žádná Národní fronta. Ta se zrodila za války a byla ustavena po válce – proto se tak bojovně jmenuje – jako sdruže­ní jedněch k vyloučení druhých, aby se posléze sta­la manipulačním nástrojem komunistické strany a nakonec jen několika diktátorů, které postavil Sta­lin do čela strany. Občanské fórum tu není proto, aby občany manipulovalo, ale aby jim dalo příležitost být sami sebou. A je tu také proto, aby se soudo­bou mocí měl vůbec kdo – opřen o důvěru veřejnosti – jednat. Je nesmírně důležité a krásné, že současně s Občanským fórem vznikla na Slovensku Verejnosť proti násiliu, sesterská iniciativa, vyrostlá zdola, přesně tak jako Občanské fórum. Těsná pra­covní spolupráce těchto dvou iniciativ je zárukou, že federalizovanou totalitu nahradí federace auten­tická. Bude chránit svébytnost našich dvou národů i všech národnostních menšin a etnických skupin.

Občanskému fóru ani Verejnosti proti násiliu ne­jde o vlastní věc, o slávu, o moc ani o vlastní záslu­hy. Jde jim o dobro této země. Přesto však neuškodí říct, že zásluhou těchto dvou iniciativ byla z naší ústavy – ústavní cestou – vypuštěna klauzule o ve­doucí roli komunistické strany, že rezignoval prezi­dent republiky a že byla jmenována Vláda národní­ho porozumění. To vše se stalo do 10. prosince, tedy do Dne lidských práv. Jednání, jimiž bylo těchto úspěchů dosaženo, byla nesmírně složitá, ba řekl bych přímo dramatická. Nebyli jste u toho, ale až bude čas a bude-li vás to ještě zajímat, můžete si poslechnout desítky hodin těchto jednání, jak jsme je nahráli na záznam. Nebyli jste sice u toho, ale přece jen vlastně byli: totiž morálně. Bez vaší odva­hy, bez vašich ohromných manifestací a shromáždění, bez vaší stávky, bez kultury, s níž jste to všech­no dělali, by s námi nikdo o ničem nejednal. Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu nejsou spiknutím nekomunistů proti komunistům; nejen proto, že to vůbec není žádné spiknutí, ale i proto, že důležitější, než jakou stranickou legitimaci má dnes kdo v kap­se, je, zda je přítelem demokracie a pokojné cesty k ní, anebo přítelem starých pořádků. Občanské fó­rum a Verejnosť proti násiliu doporučily do vlády některé komunisty, jako například pana docenta Komárka, a nedoporučují některé zkompromitova­né nestraníky. Milion sedm set tisíc komunistů netvoří nějaký jiný biologický nebo morální druh, než jsme my ostatní. Většina z nich musela dvacet let mlčet tak jako my všichni a mnozí z nich dělali – byť s obtížemi – mnoho dobrých věcí. Promyšlený kon­cept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se možná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí, mezi nimiž bylo mnoho komunistů, mnoho bývalých komunistů i nestraníků.

Pravda ovšem je, že totalitní systém se zaštiťoval komunistickou stranou, a že tudíž všichni komunis­té bez výjimky nesou zvýšenou odpovědnost za marazmus, v němž se naše země ocitla. To je zava­zuje k tomu, aby z této odpovědnosti vyvodili příslušné důsledky a ještě víc než všichni ostatní pra­covali dnes pro svobodnou budoucnost nás všech. Týká se to i komunistických poslanců dnešního Fe­derálního shromáždění. Nechtějí-li riskovat živelné stávky, chaos a mezinárodní hanbu, prosím je, aby nekomplikovali situaci a nevystavovali se nebezpečí, že je veřejnost odsoudí, ale aby pochopili volání této chvíle. Všechny komunisty pak prosím, aby – chtějí-li co nejrychleji obrodit svou stranu – dalido jejího čela její nejlepší lidi, totiž takové, s nimiž se dá pracovat a vůbec mluvit. Pan Adamec má vel­kou zásluhu: byl první, kdo se s námi začal bavit. Naše důvěra k panu Čalfovi, novému premiérovi, hodinu od hodiny roste. Budou-li si i jiní komunisté počínat jako on, bude to dobré pro oba naše národy a nemusíme se už nikoho bát. Bát se nemusíme ani policie a je úkolem nás všech, abychom zabránili pokusům pronásledovat ty, kteří řídí dopravu, zajišťují pořádek a chrání nás před zloději, vrahy a násil­níky.

Československo nemá v této chvíli, jak víte, pre­zidenta. Čekají nás přitom náročné měsíce do svo­bodných voleb. Těžko si umím představit, že by­chom si mohli dovolit luxus čekání a odkladů. Je třeba přijmout mnoho nových zákonů, vytvořit kli­ma pro rychlé formování a profilování různých politických sil. Ty pak půjdou, ať už s podporou Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, či samostatně, do svobodných voleb a budou základem de­mokratické plurality. Je třeba rychle uskutečňovat ekonomickou reformu, budovat a rozvíjet svobodné odborové a zájmové organizace, budovat záruky svobody projevu. Je třeba mnoho práce. Proto by­chom měli mít brzo někoho vhodného na Hradě, nejraději do konce roku.

Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta. Že demokracie zvítězí, je také jasné. Bojíme se něčeho jiného: že naše země ztratí několik měsíců prezidentskou kampaní, zákonnou a organizační přípravou přímých voleb, a v neposlední řadě několik miliard korun, které by dnes přímá volba stála. Nejvíc se ale bojíme toho, že ohromný morální kredit, který naše země získala, by mohla ztratit tím, že si najednou začne hrát na Ameriku, aniž Amerikou je, a že se zesměšní tím, že si zvolí v rychlosti a zmatku prezidenta na pět let, a za rok pozná, že byl sice dobrý, ale přece jen nikoli ten nejlepší. Proto chceme, aby byl rychle – ústavní cestou a v souladu s československou parlamentní tradicí – zvolen prezident jediného základního úko­lu, totiž dovést tuto zemi ke svobodným volbám a zaručit slušnost takové cesty. Nové Federální shromáždění, které vzejde ze svobodných voleb, nechť potom, až se trochu zklidní emoce, zvolí na pět let prezidentem muže, který bude svou důstojností, duchovním obzorem a lidskostí práv postavení, kte­ré dal prezidentskému úřadu náš první prezident

T. G. Masaryk. Bude-li to z nějakých důvodů nutné, i tento prezident může být zvolen přímou volbou. Přímá volba před svobodnými volbami do zastupitelských orgánů by rozrušila celou logiku ústavy a byla by přesně tím riskantním krokem do nezná­ma, o němž mi mé svědomí, můj rozmysl i má zna­lost situace říkají, že by naší věci spíš ublížil než pomohl.

Mluvím k vám jako jeden z vás, totiž jako občan této země, který pociťuje spoluodpovědnost za její budoucí osud a navíc není zvyklý na kamery, světla a novináře a nemluví vždycky tak jako ti, kteří to všechno umí. Občanské fórum a Verejnosť proti ná­siliu mne však, jak asi víte, navrhují do úřadu prezi­denta, a nemohu se tudíž tomuto tématu vyhnout. Žádnou kampaň si nedělám, nikoho nepřemlouvám, aby mne zvolil. Kdo bude prezidentem, je vaše věc, respektive věc současného Federálního shromáždění, kterému dáte svou vůli vhodným způsobem na­jevo. Já jsem spisovatel, kterému to nikdy nedalo a vždycky se angažoval jako občan. Nikdy jsem po žádné politické funkci netoužil. Zároveň jsem však člověk, který vždycky nadřazoval obecné zájmy nad zájmy vlastní. Kdybych to byl nedělal, nemusel jsem strávit několik let ve vězení a mohl jsem se místo toho věnovat divadlu ve světě. Je-li v obecném zá­jmu, abych přijal prezidentský úřad, přijmu ho. Ale se dvěma podmínkami: že bych byl oním prozatím­ním pracovním prezidentem, kterého teď potřebujeme, a že ten, který usedne na dobu pěti let do Masa­rykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Fe­derálního shromáždění. Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, že po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček. Je to po Milanu Rasti­slavu Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Ne­dopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.

Dlouhých proslovů jsme už zažili dost, budu proto končit. Připomenu to nejdůležitější: Teď už nejde jen o lepší budoucnost Československa. Lepší bude, o to už nemám strach. Běží o cosi víc: aby cesta, kterou ke své lepší budoucnosti půjdeme, vedla k lep­ší budoucnosti celé Evropy a celého světa. Aby naše země, ležící v samém středu Evropy, přestala být všem pro smích, ale stala se zemí, k níž budou ostat­ní vzhlížet se zájmem a respektem.

Děkuji vám za pozornost.

Aktualizace 7. října, 17. hodin: Přece jenom to neřekl...

Zdá se, že se mé obavy o autenticitě první verze Havlova projevu potvrzují. Přišel mi e-mail se skenovanou stránkou Svobodného slova z 18. prosince 1989. Je tam otištěn Havlův televizní projev ze soboty 16. října. Neporovnával jsem sice slovo od slova, ale na první pohled je patrné, že odpovídá tomu, co má uveřejněno Havel na svých stránkách.

[Svobodné slovo]

[Svobodné slovo]

Omlouvám se za desinformaci.

Aktualizace 8. října, 4. hodiny: Přece jen řekl. Ale postupně.

Tak zpátky. Žádná omluva. V diskuzi za tímto článkem se objevily dva příspěvky (bohužel nepodepsané), ve kterých autor vyjmenovává všechny inkriminované Havlovy výroky spolu s datem a místem, kdy je řekl. Sledujte:

„Slovanská vzájemnost“36/2002 výroky(dnes již bývalého)prezidenta

Listopad 1989 - Letenská pláň

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte

V prosinci 1989 před volbou prezidenta

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Z balkonu Melantrichu 1989

Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

17. 12. 1989 v Čs. televizi

V budoucnu se, podle mého mínění, musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako má dnes.

Prosinec 1989

Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.

Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat...

23. 1. 1990 při projevu ve Federálním shromáždění

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoli handicapovní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu

Náš stát by už nkdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout...

Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnnost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme. (Poznámka redakce: za rok dělala inflace a zdražení 56 %.)

1990

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29. 6. 1990 ve Federálním shromáždění

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury... Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

Děkuji čtenáři, který si dal práci a ty výroky našel a poslal. Věc se tedy vyjasnila. Ten první článek byl vlastně kompilací Havlových výroků. Chybou bylo, že jeho autor je prezentoval jako jednolitý proslov.

Myslím, že kruh je uzavřen.

Známka 1.6 (hodnotilo 153)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 70 677