Přicházející kolaps sionismu

Kathleen Christison

25.9.2006 Komentáře Témata: Sionismus 3497 slov

Jsou to jen pozorovatelé nezávislí na konvenčním mainstreamu, kteří zaregistrovali, že Izrael svým vražedným útokem na Libanon a zároveň na Gazu konečně odhalil, bez jakýchkoli iluzí, totální krach své počáteční zakladatelské ideje?

Můžou ještě naivní zůstat naivními? Může být izraelský krach evidentní jen těm, kteří jej již vidí a těm, kteří rozpoznali sionismus jako nelegitimní rasistický princip, na kterém Izrael stojí?

Může tedy jen obrozený člověk vidět přicházející definitivní kolaps sionismu a s ním Izraele samotného, jako výhradně židovského státu?

Rasismus byl vždy životně nezbytnou krví Izraele. Sionismus pozůstává ze základní ideje, že Židé mají nejvyšší národnostní, lidské a přirozené právo na své území, založené na rasistickém základu, který vylučuje jakoukoli možnost skutečné demokracie nebo rovnosti lidí. Izraelské zničující běsnění v Libanonu a v Gaze pouze další přirozený krok v evoluci takovéto zakládající ideologie. Právě proto, že tato ideologie dává exklusivitu a nadřazenost jedné skupině lidí, nemůže akceptovat právní nebo morální zábrany svého chování a jakákoli teritoriální omezení, a potřebuje proto stále expandující území, které by vyhovělo těmto neomezeným právům.

Sionismus nesnese zásahy nebo dokonce nepatrné výzvy své absolutní dominanci ve svém prostoru – nejen prostoru v rámci hranic Izraele z roku 1967, ale i sousedícího prostoru, rozšiřujíce stále své geografické hranice, které sám sobě sionismus neshledal odpovídajícími.

Totální dominance znamená žádnou fyzickou nebo demografickou hrozbu: židovská vláda, absolutní bezpečnost Židů, Židé vždy ve většině, Židé drží veškerou vojenskou moc, Židé kontrolují veškeré přírodní zdroje, všichni sousedi jsou slabí a zcela podřízení. To byl vzkaz, který se Izrael pokoušel vyslat svým útokem na Libanon: že ani Hizballáh, ani cokoli v Libanonu, co podporuje Hizballáh, nemůže dále existovat, z jednoduchého důvodu, že Hizballáh vyzval izraelskou dominanci v regionu a Izrael nemůže strpět tuto drzost. Sionismus nemůže koexistovat s žádnou jinou ideologií nebo etnikem bez své výsadní pozice, každý a každá nesionistická ideologie je pro něj potencionální hrozba.

V Libanonu se Izrael pokoušel svým divokým a bezohledným násilím zničit národ, aby vytvořil smrtící zónu, kde může vládnout jen sionismus, kde nežidé zemřou, uprchnou nebo padnou na zem, jak to udělali během téměř čtvrtstoletí poslední izraelské okupace, od roku 1978 – 2000. Pozorujíce válku v Bejrůtu po prvním týdnu bombardování a popisující smrt čtyř techniků libanonské armády opravujících elektrické vedení a vodovod k udržení Bejrůtu „naživu“ po izraelském náletu, napsal britský korespondent Robert Fisk, že mu začalo docházet, že to, co Izrael zamýšlel, bylo „odsoudit Bejrůt k smrti… nikomu není dovoleno udržet Bejrůt naživu.“ Vrchní izraelský velitel Dan Haluz (muž, který před čtyřmi lety, když vedl izraelské vzdušné síly, řekl, že necítil žádné duševní rozpaky, když jedna z jeho F-16tek shodila uprostřed noci tunovou bombu na obytný dům v Gaze a zabila 14 civilistů, většinou dětí) sliboval na začátku útoku na Libanon vrátit Libanon 20 let zpátky; přitom před 20 lety nebyl Libanon při životě, jeho jižní část byla okupována Izraelem, zbytek byl po desetiletí v beznadějné zničující občanské válce.

Clusterové bomby jsou jasným znamením izraelského záměru přetvořit Libanon, přinejmenším jižní Libanon, na region očištěný od své arabské populace a neživotaschopný bez izraelského slitování. Clusterové bomby, kterých je izraelský dodavatel – americký výrobce – jedním z největších producentů na světě (byly použity v Jugoslávii a Iráku), explodují uprostřed letu a rozptýlí stovky malých bomb na území několika akrů. Více než jedna čtvrtina malých bomb nevybuchla při dopadu a čekají, až budou nalezeny bezbrannými civilisty vracejícími se do svých domovů. Inspektoři OSN odhadují, že je zde asi 100 000 nevybuchlých clusterových bomb rozesetých okolo asi 400 oblastí útoků po jižním Libanonu. Mnoho libanonských dětí i dospělých bylo zabito a zraněno touto nevybuchlou municí, od té doby, kdy nastalo příměří.

Nasazení protipěchotní munice v hustě obydleném území není chirurgickým cílením vojenských cílů ani sledováním vojenských cílů, je to etnické čištění. Plných 90% izraelských útoků clusterovými bombami bylo provedeno, podle humanitárního koordinátora OSN Jana Egelunda, v posledních 72 hodinách před účinností příměří, kdy bylo již jasné, že rezoluce OSN o zastavení palby bude platit. Mohl to být pouze záměr, ať již myšlený více nebo méně jako rána z milosti, vylidnit tuto oblast. Společně s předcházejícím měsícem bombardování, které zničilo 50% a v některých případech i 80% domů v mnoha vesnicích, byly způsobeny ohromné škody na civilní infrastruktuře, poškozeny pobřežní elektrárny, ze kterých začaly unikat tuny ropy a toxinů podél libanonského a částečně i syrského pobřeží, bylo zabito více než 1000 civilistů v civilních čtvrtích, když je vezly ambulance nebo prchali v autech s bílými vlajkami, izraelská válka může být považována pouze za akt masového etnického čištění, za účelem zajištění židovské dominance v regionu.

Ve skutečnosti se podle odhadů OSN asi 250 000 lidí nemůže vrátit do svých domovů, protože byly srovnány se zemí nebo nebyly ještě odminovávacími týmy vyčištěny od clusterových bomb a jiné nevybuchlé munice. Toto nebyla válka proti Hizballáhu, až na výjimky. Nebyla to válka proti teroru, jak by nám Izrael a jeho američtí pomahači rádi namluvili (Hizballáh v žádném případě neprováděl teroristické akce, ale byl zatažen do občasných vojenských střetů podél hranic, většinou vyprovokovaných Izraelem). Toto byla válka za izraelský životní prostor, za absolutní jistotu, že Izrael bude dominovat svým sousedům. Byla to válka vůči obyvatelstvu, které nebylo zcela podřízené a mělo odvahu poskytnout útočiště síle jakou Hizballáh, která se neklaní izraelské vůli. Byla to válka proti lidem za jejich způsob myšlení, lidem, kteří nejsou Židé a kdo nejednají ve prospěch propagace sionismu a židovské hegemonie.

Izrael toto činil svým sousedům v té či jiné formě již od svého založení. Palestinci jsou oběťmi nejdelšího útlaku sionismu a také jeho nejtvrdšími oponenty. Sionisté si mysleli, že se zbaví svého nejakutnějšího problému, problému v samotném jádru sionismu tím, že v roce 1948 přinutili prchnout asi dvě třetiny palestinské populace z domovů, kteří stáli v cestě Izraeli jako výhradně židovskému státu. Nemůžete vytvořit židovský stát, když je většina populace nežidovská. O 19 let později začal Izrael expandovat své hranice okupací Západního břehu a Gazy, a ti Palestinci, kteří měli dávno zmizet se znovu objevili, ohrožujíce židovskou hegemonii.

V následujících skoro 40 letech byla izraelská politika řízena – s občasnými přestávkami k útoku na Libanon – směrem k úplnému zmizení Palestinců. Způsoby etnického čištění jsou mnohé: vyvlastňování půdy, ničení zemědělské půdy a zdrojů, ekonomické rdoušení, paralyzující restrikce obchodu, demolice domů, rušení povolení k pobytu, okamžité deportace, zatýkání, vraždy, oddělení rodin, omezení pohybu, zničení záznamů o počtech obyvatel a katastru nemovitostí, vysoké daně, hladovění. Izrael chce celé území Palestiny, včetně celého Západního břehu a Gazy, ale nemůže zde mít majoritně židovský stát, dokud zde jsou Palestinci. Proto to pomalé rdoušení. V Gaze, kde je skoro jeden a půl milionu lidí namačkáno v území menším než desetina Rhode Island, provádí Izrael nepřetržitě to, co dělal v Libanonu jeden měsíc – zabíjení civilistů, ničení civilní infrastruktury, přeměna území na neobyvatelné. Palestinci v Gaze jsou zabíjeni v průměrném počtu osm za den. Mrzačení má ještě vyšší počty. Takovou hodnotu mají nežidovské životy v sionistickém schematu věcí.

Izraelský akademik Ilan Pappe to nazývá pomalou genocidou (ElectronicIntifada, 2. září 2006). Od roku 1948 byl každý palestinský čin proti izraelskému útlaku jen další omluvou pro provádění etnického čištění Izraelem, fenoménem tak nevyhnutelným a v Izraeli akceptovaným, že o tom Pappe píše: „obvyklé každodenní vybíjení Palestinců, hlavně dětí, je nyní zpravodajsky pokryto na vnitřních stranách místního tisku, často mikroskopickým písmem.“ Jeho předpověď praví, že masové zabíjení takového rozsahu způsobí buď masové vystěhování, a nebo se stanou Palestinci nezlomnými a budou pokračovat v odporu, což je více pravděpodobné, a výsledkem bude další zvýšení zabíjení. Pappe připomíná, že svět zprostil Izrael jakékoli odpovědnosti za své etnické čištění od roku 1948 a dovoluje mu toto nazývat „legitimním nástrojem pro svou národní bezpečnost“. Bude bude svět zticha jako odpověď na současné kolo etnických čistek, taková politika bude eskalovat „ještě více drasticky“.

A zde je podstata současné situace. Upozorní někdo na tento horor? Opravdu odhalil Izrael, jak bylo uvedeno výše, svou divokou letní kampaní etnického čištění totální krach své základní nosné ideje, samotné legitimace sionistického principu židovské nadřazenosti? Jsou schopní to vidět i ti nejvíce naivní, nebo zůstanou naivními a svět se bude stále otáčet pryč a omlouvat zvěrstva, protože jsou páchána Izraelem ve jménu udržení sousedních území bezpečných pro Židy?

Jak začal šílený izraelský náběh na Libanon, řada střízlivých pozorovatelů v alternativních, evropských a arabských médiích upozornila na novou morální nahotu Izraele a jeho amerických podporovatelů s neobvyklou mírou tuposti. Mnoho lidí si také uvědomuje vzrůstající arabský a muslimský odpor vůči šokující brutalitě izraelsko-amerických akcí. Palestinsko-britská akademička Karma Nabulsi si na počátku srpna v Guardianu stěžovala na „nekritický hněv nepřítele hnaný existenční mánií, který nemůže být utišen, ale jen zastaven“. Americká publicistka Virginia Tilley (Counterpunch, 5.srpna 2006) upozorňuje, že jakýkoli druh normální, mírové existence je pro Izrael nepřijatelný, neboť „musí vidět své sousedy jako existenční hrozbu za účelem ospravedlnění svého etnicko/rasistického charakteru.“ Ještě před válkou v Libanonu, ale již po začátku obléhání Gazy odsoudil politický ekonom Edward Herman (Z Magazine, březen 2006) Izrael za „dlouhodobé etnického čištění a institucializovaný rasismus“ a západní média za to, že akceptují a schvalují tuto politiku „v rozporu se všemi osvíceneckými hodnotami“.

Rasismus je základem americko-izraelské neocons osy, která právě zažívá na Blízkém Východě amok. Inherentní rasismus sionismu nalezl přirozeného spojence v rasistické imperiální filosofii obhajované neokonzervativci v Bushově administrativě. Základní logika americko-izraelské globální války, jak napsal izraelský aktivista Michel Warschawski z Alternative Information Center in Jerusalem (30. července 2006), je „plná etnicizace“ všech konfliktů, „ve kterých se nebojuje proti politickým, vládním nebo určitým cílům, ale „hrozbám“ identifikovaným jako celé komunity“ – nebo v izraelském případě všechny nežidovské komunity.

V zásadě rasistická představa střetu civilizací propagovaná Rushovou administrativou a Izraelem poskytuje odůvodnění pro útoky na Palestinu a Libanon. Jak poznamenal Azmi Bishara, vedoucí palestinský člen izraelského Knessetu (al-Ahram, 10.-16. srpna 2006), pokud je přesný americko-izraelský argument, že svět je rozdělen na dvě rozdílné a nekompatibilní kultury, nás a je, potom názor že „my“ uplatňujeme dvojitý standard ztrácí veškerou morální potupu a stává se přirozeným během věcí. Toto byl vždy izraelský přirozený pohled na věc: v izraelském světě a světě jeho americkým podporovatelů je idea, že Židé a židovská kultura jsou nadřazené a nekompatibilní s okolními lidmi a kulturami, základem izraelského státu.

Uvědomujíce si izraelské selhání v Libanonu mají Arabové a muslimové pocit, že poprvé od implementování Izraele do srdce arabského Blízkého východu před téměř 60 lety, zašel Izrael příliš daleko ve své aroganci a tím může jeho moc dosáhnout svých limitů. „Etnicizace“ globálního konfliktu, o které hovoří Michel Warschawski – starý arogantní a koloniální přístup, nyní v novém high-tech plášti podporovaném F-16kami a nukleárními zbraněmi, který předpokládá převahu Západu a Izraele, a předjímá jistý druh apokalyptického střetu mezi „civilizovaným“ Západem a zaostalým, rozzuřeným Východem – byla považována za důvod izraelského šíleného útoku na Libanon. Nejde o nic jiného než o surové a rasistické prosazování síly sionistického režimu a usilující o absolutní a neohrozitelnou regionální hegemonii, jako prosazuje neokonzervativní režim v USA svou absolutní a neohrozitelnou globální hegemonii. Jak připomněl palestinský komentátor Rami Khouri v rozhovoru s Charlie Rose týden před libanonskou válkou, Hizballáh v Libanonu a Hamás v Palestině, kteří vyrostli v předchozích válkách o izraelskou hegemonii, jsou politickou odpovědí populace, „která byla opakovaně degradována, okupována, bombardována, vybíjena a ponižována Izraelci, často s přímým nebo nepřímým souhlasem, nebo jak vidíme nyní, přímou podporou Spojených států.“

Tyto utlačované populace jsou nyní v protiútoku. Nezáleží na tom, kolik arabských vůdců v Egyptě, Jordánsku nebo Saúdské Arábii se klaní před USA a Izraelem, neboť arabský lid rozpoznal elementární slabost na rasismu založené izraelské kultury a politiky a vzrůstá jejich sebedůvěra, že ji mohou definitivně porazit. Především Palestinci v tom žijí již 60 let, nikdy nezmizeli navzdory důkladným izraelským plánům, nikdy neselhali v připomínání své existence Izraeli a světu. Nyní se proto už vůbec nevzdají a zbytek arabského světa získává odvahu z jejich schopnosti nést utrpení a také z Hizballáhu.

Něco ve způsobu, jak se chová Izrael a v jak jej v jeho činech podporují USA, se musí změnit. Stále více a více komentátorů, uvnitř i vně arabského světa, to začíná zdůrazňovat a do očí bijící fakta jsou dostatečně smělá, aby předpověděla jistý druh konce sionismu v jeho rasistické, vyhraněné formě, v jaké nyní existuje a funguje. Neznamená to zahnání Židů do moře. Izrael nebude poražen vojensky. Ale může být poražen psychologicky, což znamená uvalení limitů pro jeho hegemonii, zastavení jeho nájezdů do sousedství a skončení židovské rasistické a náboženské dominance nad lidmi.

Rami Khouri tvrdí, že o mnoho větší veřejná podpora Hizballáhu a Hamánu napříč arabským světem je „katastrofou“ jak pro Izrael, tak pro USA, protože znamená odpor vůči jejich imperiálním záměrům. Khouri nejde dál ve svých předpovědích, ale činí tak jiní, a nastiňují zatím nekonkrétní vizi budoucnosti, ve které se Izrael nebude dále těšit své neomezené dominanci. Gilad Atzmon, ex-Izraelec žijící v Británii, jazzový hudebník a myslitel, spatřuje ve vítězství Hizballáhu v Libanonu signály porážky toho, čemu říká globální sionismus, čímž míní osu Izraele a amerických neokonzervativců. Jsou to libanonští, palestinští, iráčtí, afghánští a íránští lidé, říká, kteří jsou „na stráži války za humanitu a humanismus“, zatímco Izrael a USA šíří destrukci a smrt a stále více a více Evropanů a Američanů si to uvědomuje a zavrhuje sionismus a neokonzervatismus. Atzmon hovoří o Izraeli jako o nevratně „historickém případu“ a „mrtvém subjektu“.

Mnoho dalších má podobné vize. Komentátoři stále více diskutují možnost, že by Izrael se ztraceným mýtem neporanitelnosti prošel jihoafrickou epifanií (zjevením), ve kterém by jeho vedení rozpoznalo chybu svého rasistického směřování, v návalu humánního cítění se vzdalo sionistické nespravedlnosti a souhlasilo, že by Židé a Palestinci měli žít rovnoprávně v unitárním státě. Britský poslanec George Galloway (Guardian, 31.srpna 2006) předpovídá možnost „de Klerkova momentu“ nově vznikajícího pro Izrael a jeho mezinárodní podporovatele, kdy „kriticky velká masa opozice“ zdolá pozice předtím nepřemožitelné menšiny a vedení je za takové situace schopno ospravedlnit přechod moci tím, že její předání později pod nátlakem by bylo mnohem méně výhodné. Do doby tohoto mírového přechodu, společně s posunem v řešení palestinsko-izraelského konfliktu, vidí Galloway spolu s dalšími jen „válku, válku a další válku, dokud nebude jednoho dne Tel Aviv pod palbou a nesmiřitelnost izraelských vůdců způsobí pád celého státu.

Takto se stále více rýsují obrysy budoucnosti: buď Izrael a jeho neokonzervativní stoupenci v USA demontují nejvíce do nebe volající aspekty sionismu tak, že odsouhlasí vznik unitárního státu v Palestině obývaného Židy a Palestinci, kterým země náleží, nebo bude svět čelit požáru dosud ne zcela představitelnému.

Tak jako je Hizballáh nedílnou součástí Libanonu, nemůže být zničen bombardováním mostů a elektráren, stejně jako byly Palestinci před svým vyhnáním Palestinou a stále jí jsou. Napadáním Palestinců tam, kde žijí, jim dal Izrael jednoduchý cíl a vizi. Touto vizí je spravedlnost a jistá forma zadostiučinění, ať již to znamená konečnou porážku sionismu a vrácení Palestiny, nebo usmíření se s Izraelem za podmínky, že se bude chovat jako slušný soused a nikoli jako dobyvatel, nebo se ve finále sloučit s izraelskými Židy a vytvořit jediný stát, kde žádní lidé nebudou mít výsadní práva. V Libanonu Izrael vypadal, že opět vnucuje svou vůli, dominanci, kulturu a etnicitu jiné arabské zemi. Nikdy to nefungovalo v Palestině, nefunguje to v Libanonu a nebude to fungovat nikde v arabském světě.

Došli jsme na morální křižovatku. Na „novém Blízkém východě“ definovaném Izraelem, Bushem a neokonzervativci můžou dominovat jen Izrael a USA, jen oni mohou být silní, jen oni mohou být bezpeční. Ale pro spravedlivý svět, který se nachází na opačné straně křižovatky, je toto neakceptovatelné. Spravedlnost může konečně zvítězit.

Článek The Coming Collapse of Zionism vyšel na serveru counterpunch.org 12. září.
Přeložila JUDr. Zdeňka Nocarová - děkuji.

Známka 2.5 (hodnotilo 8)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 35 296