Zapomeňte na Írán, bomba tiká doma

Zdá se, že mnohem větší nebezpečí pádu amerického dolaru představuje současný obchodní deficit Ameriky. Ten ve čtvrtém kvartálu 2005 vystoupal na sedm procent hrubého domácího produktu. Pouhé zveřejnění této informace vyvolalo propad dolaru na 1,202 dolaru za euro, čímž nervózní finančníci vyjádřili svou nedůvěru v budoucnost této světové rezervní měny.

Bulharský profesor Krassimir Petrov se domnívá, že otevření teheránské burzy je tou hlavní jadernou zbraní, která může rychle zničit finanční systém a přispět k pádu amerického impéria. Petrov spolu s Williamem Clarkem popsali v publikaci Energy Bulletin teorii, podle které americký prezident George Bush zaútočil na Irák proto, že potřeboval zvrátit rozhodnutí Saddama Husseina obchodovat s naftou v eurech namísto v dolarech. Oba, stejně jako další autoři, varují, že íránské rozhodnutí otevřít naftovou burzu v eurech vystavuje Íránce stejnému nebezpečí jako svého času Irák. Totiž, že budou proto napadeni.

Zdá se ale, že tato obava není plně opodstatněná. Především je tady otázka, jak velký objem nafty by vlastně íránskou burzou protékal. Írán je čtvrtým největším vývozcem ropy, ale těží pouze asi pět procent světové těžby, což by nemělo příliš světový trh ovlivnit. Domnívá se to jistý nejmenovaný (přeje si zůstat v anonymitě) hongkongský ropný analytik pracující pro jednu z největších amerických bank.

Íránská ropná pole jsou činná již delší dobu a je oprávněný předpoklad, že v příštím desetiletí bude jejich produkce pravděpodobně klesat. Z dalších států kromě Íránu bude na íránské burze zřejmě obchodovat i Venezuela, v pořadí desátý světový producent ropy, neboť venezuelský prezident Hugo Charvez není přítelem Ameriky a využije každou příležitost jak ji pozlobit.

Snad se najde ještě několik dalších států, ale mnoho jich nebude. Například Saudská Arábie upadla do područí Ameriky stejně jako Norsko, Mexiko, Kanada a Kuvajt, a nic nenasvědčuje tomu, že by tyto státy byly žhavé účtovat za naftu v eurech. Hlavně proto, že stejně jako Británie, nepoužívají euro jako svou vlastní měnu. V roce 2003 se Putin pokusil navrhnout, že by si Rusko nechávalo platit za energetické produkty v eurech, ale jeho nápad byl o několik dnů později smeten ze stolu, když první ministr Michael Kasijanov prohlásil: „O tomhle se ani nemá cenu bavit. Není totiž možné rozhodnout takovou věc administrativně. Rozhoduje pouze trh. Nafta je komoditou, za kterou se platí v dolarech. Pokud se za dolary prodává, znamená to, že to vyhovuje oběma stranám – prodávajícím i kupujícím.“

Podle nezávislé finanční analýzy odborníků ze Šanghaje, kteří poskytli interview i Asia Time Online, bude rozhodnutí dalších států (s výjimkou Íránu a Venezuely) obchodovat s naftou v eurech ovlivněno komerční, nikoliv politickou stránkou věci. A bráno z tohoto pohledu zdá se, že takové rozhodnutí nedává momentálně příliš velký ekonomicky smysl navzdory tomu, že několik zemí Středního východu oznámilo, že na protest proti rozhodnutí americké vlády zablokovat prodej šesti amerických přístavů dubajské státní firmě, uvažuje o konverzi státních rezervních financí z dolarů na eura.

Podle článku v Independent ze 14. března oznámily Spojená arabské emiráty, pod které spadá i Dubai, že hodlají konvertovat desetinu svých finančních rezerv z dolarů na eura. Guvernér centrální banky současně označil americké rozhodnutí zablokovat prodej amerických přístavů dubajské firmě za diskriminační.

Oznámení nevyvolalo na světových trzích (kde jsou nervózní dealeři schopni při nejslabším vánku obav přesunout rychlostí světla miliardy z jedné měny do druhé) téměř žádnou reakci, což můžeme chápat jako jistou neprůstřelnost petrodolarů. Americký dolar, který po celý předchozí týden před vyhrůžkou ze Spojených arabských emirátů proti euru posiloval, lehce zakolísal a poklesl o čtvrt procenta proti nejvyšší týdenní hodnotě 1,1945 za euro, aby vzápětí pokles vyrovnal.

Pak tady máme otázku, která země vyvážející ropu bude upřednostňovat petroeura před petrodolary. Je pravdou, že americký dolar jako světová rezervní měna za posledních 30 let poklesl, stále ale představuje přibližně 70 % světové rezervní měny a touto měnou se financují světové obchody. Čína a Japonsko nashromáždily téměř dva biliony dolarů, část z toho ve formě státních obligací americké vlády. Konkrétně čínská vláda se nedávno pokusila vypustit kontrolního chrousta oznámením, že přejde na euro, ale toto oznámení bylo vzápětí torpedováno centrální čínskou bankou.

Japonsko a Čína momentálně řeší dilema. Vlády těchto zemí a jejich mezinárodní dlužníci jsou stejným rukojmím svých věřitelů, jako jsou Spojené státy rukojmím jejich. Jakýkoliv pád dolaru zapříčiněný přechodem na euro by znamenal riziko ztráty vlastních finančních rezerv.

Riziko pádu dolaru, ať už úmyslně vyvolaného nebo náhodného, bylo dobře patrno 21. července 2005, kdy Čínská lidová banka na okamžik revalvovala svůj pevný kurz juanu vůči dolaru tím, že zahrnula do výpočtu měnový koš složený z více měn. Z 8,28 juanu za dolar zvýšila hodnotu juanu o dvě procenta na 8,11 juanu. Tou dobou představovaly její dolarové rezervy 600 miliard. Zvýšení hodnoty se projevilo v několika hodinách. Dvouprocentní zvýšení juanu stálo Čínu 30 miliard z jejich rezerv. (Pozn. vydavatele: Podle mě jsou dvě procenta z 600 12 a ne 30, ale možná používají finančníci jinou matematiku.:-)

Čína i Japonsko jsou v současné době největší dovozci ropy, nicméně obě země co do spotřeby vysoce předhání Amerika. Ta produkuje denně 7,61 milionu a spotřebovává 20 milionů barelů ropy. Tato čísla uvádí CIA World Factbook.

Nakonec tady máme otázku, co by si potenciální držitelé eura s těmi penězi vlastně počali. Evropský trh s dluhopisy v eurech je vzhledem k tomu, že dva hlavní producenti nafty, Británie a Norsko nejsou součástí evropské eurozony, o tolik menší než dolarový trh, že téměř vzniká problém kam v Evropě investovat případné pytle petro-eura.

Celkem vzato jakmile je nafta kdekoliv na světě vyhandlována za euro, je toto euro okamžitě konvertováno na dolar. Spojené národy odhadují, že když v listopadu 2000 začal Irák účtovat za naftu v eurech, cena, kterou za to zaplatil, se pohybovala kolem 270 milionů dolarů. Na druhé straně ale je pravdou, že Irák na tom nakonec neprodělal díky tomu, že hodnota eura vzrostla vůči dolaru o 17 %.

Vše výše uvedeno pochopitelně velmi znervózňuje světové držitele amerických dluhopisů. Není pochyb o tom, že by s radostí diverzifikovali své dolarové zásoby do více měn a to nejen kvůli rostoucí obavě z pádu dolaru. Ovšem dojde-li nakonec k poklesu dolaru, bude to zřejmě mnohem spíše zapříčiněno neschopností Ameriky kontrolovat gigantický a stále rostoucí obchodní deficit a iracionální fiskální politikou Bushovy administrativy než čímkoliv jiným.

Článek US$: Forget Iran, the problem’s at home vyšel na serveru Asia Times Online 17.3.