Násilné protlačení registrovaného partnerství a krize demokracie
Poslanecká sněmovna včera na třetí pokus odhlasovala zákon o registrovaném partnerství homosexuálů. Stalo se tak i přes veto prezidenta Klause. Zákon byl přijat tou nejtěsnější většinou – 101 hlasy. Zákon zavádí mimo jiné právo partnerů dědit po sobě, vyživovací povinnost, právo zastupovat partnera při styku s úřady a podobně. Tyto samotné věci jsou skutečně absolutně neškodné, odpůrcům zákona však zejména vadilo, že zákon neobvyklým způsobem reguluje mezilidské vztahy, samotný návrh je ve své podstatě legislativní zmetek (diskriminuje například heterosexuální páry) a dále také to, že uzákonění registrovaného partnerství znamená otevření Pandořiny skřínky.
Já osobně (jako odpůrce tohoto zákona) nikterak neupírám právo druhé straně na jiný názor, respektuji jej a jsem s ní připraven seriózně diskutovat, bez jakýchkoli invektiv a vzájemného napadání se. Seriózní debatu předvedli kupříkladu ti poslanci ODS, kteří tento zákon podporovali. Ať již šlo například o europoslance pány Zahradila, či Zvěřinu, vždy byly z jejich strany slyšet argumenty, ze kterých rozhodně nečišela ztráta zdravého rozumu, což se rozhodně nedá říci o Jiřím Paroubkovi, který registrované partnerství pojal jako předvolební tah a citlivé téma nestoudně zpolitizoval.
Velice však zaráží postoj levice (především tedy ČSSD) k samotnému hlasování ohledně tohoto zákona. Jiří Paroubek předvedl postoj, který se dá nazvat jakkoli, jen ne postojem demokratickým. Nehodlám se zde zabývat samotnou arogancí výroků na adresu prezidenta a odpůrců, hraničící až s pohrdáním práva na vlastní názor, zarážející je hlavně razance hraničící až s brutalitou, se kterou byl tento zákon tak dlouho doslova propasírováván, až ho homosexuální lobby ve spojení se soudruhem Buldozerem přeci jen prosadilo.
O čem vypovídá stav, kdy existují „určité“ zákony, na jejichž přijetí záleží „mocné a vlivné skupině“ (která nedisponuje ani tak velkým procentuálním zastoupením v populaci jako spíše penězi) a tyto zákony jsou protlačované stále a stále, bez ohledu na to, že byly v minulosti parlamentním mechanismem tolikrát odmítnuty? Vzpomeňme, kolikrát od vzniku ČR byl návrh podobný tomuto ve Sněmovně, či Senátu a kolikrát byl vrácen? Stejně tak v tomto případě. Něco podobného měl na mysli Václav Klaus, když v létě na summitu Rady Evropy hovořil o „nebezpečí post-demokracie“. Hlavní slovo začínají mít různé nevládní a lobbyistické (více či méně transparentní) organizace. Ano, naše demokracie prochází krizí a způsob schválení zákona o registrovaném partnerství je toho důkazem.
Nebýt nekorektního nátlaku homosexuálního lobby, kupčení s hlasy a výhružek premiéra Paroubka, zákon by jistě opět neprošel. O co víc pak působilo komičtěji vytahování polomrtvého poslance Kopeckého a jeho srdceryvný výkon, za který by se ani v Hollywoodu nestyděl. Být toto klíčové hlasování ještě před udělováním Oskarů, Kopecký by scénou „těžce nemocný poslanec navzdory kruté bolesti plní svou povinnost chránit homosexuální menšinu“ mohl směle konkurovat filmu Zkrocená hora. Ten je také o homosexuálech. Jen by mne zajímalo, zda by s otravou krve mašíroval do Parlamentu například při hlasování o snížení platu poslanců. A Paroubkovy výhružky „rebelujícím“ poslancům ČSSD, pokud nebudou mít ten „správný“ názor? To snad netřeba komentovat.
Jistě, schválením zákona o registrovaném partnerství se svět nezboří, jen bude o něco bláznivější, jak řekl Miroslav Kalousek. Otevřeli jsme však Pandořinu skřínku. Ač homosexuální aktivisté hovoří o opaku, stejně se za několik let dočkáme snah o legalizaci regulérních homosexuálních svazků a adopci dětí. Na to je třeba se připravit. Vše nasvědčuje tomu, že půjde o bitvu ještě tvrdší, než byla ta o registrované partnerství.