Strana zelených – správná volba?

Znechucenost z oficiálních přesluhujících politických stran je u voličů stále patrnější. Naznačuje to i nízká volební účast, kterou avizují průzkumy veřejného mínění. Dozrává proto čas předložit voličům jinou alternativu, minulostí nezatížený a neopotřebovaný politický subjekt. Pro nezanedbatelnou skupinu voličů možná představuje takovou alternativu Strana zelených.

Výstižnou osobou Strany zelených, resp. jejího personálního obsazení, je současný předseda Martin Bursík. Média se ho pokoušejí prezentovat jako známého, avšak nezkompromitovaného politika. Podívejme se tedy podrobněji na tuto osobu s bohatou politickou i stranickou minulostí.

Do politiky vstoupil Martin Bursík již v roce 1989 jako člen Občanského fóra. Po jeho rozdělení v roce 1991 se jako levicově orientovaný politik angažoval v Občanském hnutí (OH), kde to dotáhl až na předsedu jeho poslaneckého klubu. Poté, co OH ve volbách totálně propadlo, transformovalo se do strany Svobodných demokratů předsedy Jiřího Dienstbiera, kde zastával Bursík post místopředsedy.

V roce 1996 se Svobodní demokraté z bezradnosti nad neúspěchy sloučili s Liberální stranou národně sociální. Bursík pochopil, že ani tudy cesta nevede a ze strany vystoupil. V té době již zastával funcki pražského zastupitele, kde setrval dlouhých 8 let (1994 – 2002).

V roce 1998 po „Sarajevském atentátu“ a pádu vlády Václava Kaluse přichází chvíle pro Václava Havla a vládu Josefa Tošovského (za komunismu zástupce předsedy Státní banky československé). Bursík je vybrán, aby zastával post ministra životního prostředí. Funkční období je však bohužel příliš krátké. Nepodaří se mu ani zastavit stavbu Temelína, přestože o to usiluje a iniciuje vytvoření mezinárodní komise. Padá Bursíkův památný výrok, že se „stydí za Temelín“.

Odpor k jaderné energetice je bezpochyby ústředním a sjednocujícím tématem většiny členů Strany zelených. O zastavení Temelína usilovala v minulosti řada jejích činitelů – Beránek, Patočka, Dejmal, Kuchtová (Jihočeské matky) i Bursík.

Na podzim 1998 se Bursíkovi málem podaří dostat se do funkce pražského primátora za Unii pro Prahu (další z řady politických uskupení, kde působil), kdy využívá třenic mezi ODS a ČSSD (aneb když se dva perou, třetí se smějě), ale na poslední chvíli tomu zabrání dohoda dvou státostran ČSSD a ODS vyplývající z principů tehdejší „opoziční smlouvy“ o rozdělení moci ve státě. Pro Bursíka je to bolestná zkušenost.

Svoji práci v zastupitelstvu potom omezí na minimum a když mu byla vyčítána neúčast na řadě zasedání, resp. nezájem o výkon veřejné funkce, do která byl zvolen, reagoval pro BBC takto: „...účast na samotných jednáních komisí považuji do značné míry za věc, která vůbec nic neovlivní. Tam se prostě projevuje veliká koalice ČSSD a ODS. Ti lidé nechtějí poslouchat...“ Soustředí se tedy na podnikání a v roce 1999 zakládá spolu se svým bratrem firmu ECOCONSULTING s.r.o., která získává lukrativní zakázky na ekologické poradenství.

V roce 1999 Bursík vstupuje do KDU-ČSL, jejíž politická etablovanost mu dává šanci vybojovat zpět šanci na ministerské křeslo. Do strany ho přivádí tehdejší místopředseda Cyril Svoboda, jehož zvolení za předsedu je překvapením a který potřebuje přitáhnout do strany „své lidi“. Jenže v roce 2003 Svoboda prohrává boj o předsednické křeslo s Miroslavem Kalouskem a Bursík opět vidí, že tudy výtah k moci nepovede. Stranu opouští ještě v témže roce a v roce 2004 vstupuje do Strany zelených, kde setrvává dodnes.

Jak vidno, Bursík je dobrým příkladem fungování „nepolitické politiky“, resp. obsazování funkcí bez jasného volebního mandátu. Můžeme to vidět jak u jeho účinkování v rámci OH až do roku 1992, tak u jeho účinkování v Tošovského vládě v roce 1998.

K dokreslení personálního pozadí Strany zelených doplňme několik dalších příkladů. Druhé místo za Bursíkem na pražské kandidátce obsadila Kateřina Jacques, vedoucí sekretariátu vládního zmocněnce pro lidská práva a ředitelka kabinetu místopředsedy vlády. Kromě neúnavného připomínání romského holocaustu se podle vlastních slov věnuje hlavně „ochraně lidských práv, problematice sociálního vyloučení a prosazování rovných příležitostí.“

Dalšími známými figurami pak můžeme zmínit Petra Uhla a Stanislava Pence. K jejich osobám snad není třeba nic dodávat, snad jen konstatovat, že se jedná o radikální levicové aktivisty, Petr Uhl (vlivná šedá eminence Zelených) je známý svým vztahem k trockismu a marxismu. Na webových stránkách Stanislava Pence lze pro změnu nalézt (vedle oznámení o jeho jmenování lídrem kandidátky Strany zelených v Královéhradeckém kraji) i fotografii s transparentem „My chceme marihuanu“ a podtitulem „Represe nic neřeší“.

Stranu zelených se v minulosti několikrát pokusili využít nejrůznější lidé jako jednoduchý a prozatím příliš nepošpiněný žebřík do vyšších pater politiky. Velmi slabá členská základna, která nepřesahuje tisíc členů, dává kvalitním manipulátorům a zákulisním vyjednavačům reálné šance na úspěch.

Při jednom takovém pokusu radikálních ekologů vedených Janem Beránkem se strana téměř rozpadla. Padaly trestní oznámení, tehdejší předseda Jan Beránek hovořil o „tunelování strany“. Jan Beránek s Jakubem Patočkou však svůj mocenský boj prohráli a z funkcí odstoupili. Beránek přitom na stránkách Literárních novin veřejně obvinil bývalého předsedu Jiřího Čejku (1999 – 2002), nyní Bursíkova spojence a třetího na středočeské kandidátce Zelených, z finančních machinací.

Beránek s Patočkou nebyli prvními, kdo odcházeli ze strany za podivných okolností. Sami se dostali k moci ve straně za situace, kdy bývalé vedení Zelených – reprezentované dvěma místopředsedy strany Emilem Zemanem a Daliborem Vachulkou – úspěšně stranu tunelovalo a z účtu zmizelo 5,5 milionu korun. V této souvislosti poté padlo i trestní oznámení a dále žaloba na oba dotčené funkcionáře.

Stranou zelených se nápadně často prolínají lidé s vazbami na Václava Havla. Není bez zajímavosti uvést, že např. Jakub Patočka měl vždy blízko k Václavu Havlovi a i v době svého působení u Zelených se odmítal vzdát postu šéfredaktora Literárních novin, financovaných blízkým přítelem Václava Havla Michaelem Kocábem. K Havlovi měla blízko i řada dalších aktivistů ve Straně zelených.

Uveďme namátkou (vedle notoricky známého Petra Uhla, který infiltroval stranu i se svými dětmi Michalem a Sašou) Ivana Dejmamala, signatáře Charty 77 a ministra životního prostředí v Pithartově vládě 1991 – 1992 nebo dalšího chartistu Jiřího Vančuru. Úzké vazby na Havlovo okolí měl Ondřej Liška (podílel se na jeho Fóru 2000), bývalý místopředseda Zelených a aktivista organizace s výstižným názvem „Mládeži pro interkulturní porozumění“. V roce 2003 se vyjádřil takto: „Jednou z hlavních programových priorit Strany zelených je zájem právě o ty, kteří jsou diskriminováni, vyloučeni ze společnosti nebo se jako menšina nemohou dovolat svých práv. K takovým občanům patří většina Romů.“

Strana zelených se tradičně angažuje do role bojovnice se „sociální diskriminací, rasismem a nerovnými příležitostmi“. Ukázkovým příkladem tomu může být angažovanost jediného senátora za Stranu zelených Jaromíra Štětiny v otázce okolo vepřína v Letech, který podal na řečníky Národní strany trestní oznámení pro popírání holocaustu.

Lídr plzeňské kandidátky Zelených Eva Tylová se zase více než o aktuální problémy plzeňského regionu, zejm. dopravní zatížení lokality, zajímá o cituji „opakované koncerty neonacistů, kde již tradičně znějí rasistické písně“. Rozhořčuje se nad tím, že se 80 účastníků zůčastnilo koncertu v hospodě, poslouchalo prý rasistické písně, a policie nezakročila stejně brutálně jako na „apolitickém kulturním Czechteku“.

Zelení se výrazně vymezují jako ochránci práv homosexuálů. Padají i humorné výroky, jako z úst bývalého člena předsednictva Zelených Tomáše Tožičky, který pro papežův odpor k homosexualitě neváhal použít tolikrát osvědčený argument: „Z dílka Josefa Ratzingera na mne dýchají doby, kdy mladý Josífek působil v Hitlerjugend“. Naprosto přijatelná je pro Zelené adopce dětí homosexuálními páry: „Děti žijící ve společných domácnostech homosexuálních párů musejí mít stejná práva jako děti žijící v heterosexuálních rodinách“. A o otevřené možnosti adopcí dětí homosexuály chtějí Zelení „otevřít celospolečenskou diskusi“.

Ústřední téma je pro Zelené i idea multikulturní společnosti, ve kterou dnes ve světle hořící Paříže loňského roku věří již opravdu málokdo. Citujme z volebního programu: „Strana zelených bude prosazovat radikální zlepšení podmínek uprchlíků a vstřícnější azylovou politiku. Udílení azylu (statusu uprchlíka) pouhému jednomu procentu žadatelů je pro Stranu zelených nepřijatelné.“

Příliš medializovaná není skutečnost, že stranu muže v případě většího volebního neúspěchu, kdy nedostane ze státní kasy ani korunu, čekat finanční bankrot. Již na počátku 90. let se strana zadlužila 14milionovým dluhem ke společnosti Harmonie CZ, jehož splácení je rozloženo na splátky. Do konce letošního roku by měla zaplatit asi 2,7 milionu korun. Letošní volby jsou pro ní tedy otázkou života a smrti, resp. bankrotu.

Chcete-li, aby se do parlamentu dostali lidé jako Stanislav Penc a Petr Uhl, a byl kladen větší důraz na témata jako „boj s rasismem a xenofibií“, „romský holocaust“, „rovné příležitosti“, „pozitivní diskriminace“ či „legalizace měkkých drog“, podporujete větší příliv uprchlíků a jste pro adopce homosexuálními páry, volte potom Stranu zelených. Je to volba pro Vás.

Na závěr citujme slova Jana Beránka, bývalého předsedy Strany zelených: „Tolik svinstva jako ve Straně zelených za dva roky jsem nezažil za celý život.“ (Literární noviny, č. 38/2005).