Terorismus v Čečensku
V Čečensku můžeme v současné době hovořit o terorismu: na straně čečenské etno-teritoriálním, secesionistickém (s cílem odštěpení jednoho celku a jeho osamostatnění), případně i separačním (odštěpení oblasti, zde nejen čečenské etnikum ale i další severo-kavkazské muslimské národy) a na straně ruské o státně-represivním terorismu.
V této oblasti je nutné chápat a brát v potaz především místní tradice, zvykové právo, spíše než islám. To ale bohužel Rusko příliš nezohledňuje.
Radikálně islámské skupiny se tu objevují až od roku 1996 ale jejich význam neustále sílí. Navíc po smrti Aslana Maschadova není mezi Čečenci nikdo s kým by Rusko mohlo vyjednávat, uzavřít nějaký kompromis (i když o to ani nikdy zájem nemělo). Maschadova rozhodně nemůžeme označit za teroristu ... ani při velké dávce fantazie.
Po rozpadu SSSR dochází ke krizi v Moskvě, konfliktu mezi prezidentem a parlamentem a na problémy v jiných částech země není moc času, díky tomu se mohou výrazněji projevit separatistické snahy v Čečensku ale nejen tam ale i třeba v Tatarstánu a dalších zemích. Po ukončení krize v Moskvě v roce 1993 obrací prezident svou pozornost k těmto regionům. Situace je navíc vyostřena únosem ruského vrtulníku s ruskými vojáky na palubě, které nakonec únosci, jejichž cílem bylo upozornit svět na toto dění, propustili.
11. září 1994 dochází k invazi ruské armády do Čečenska a následuje regulární vojenský konflikt mezi dvěma zřetelnými armádami („splňuje požadavky definice války“ jako např. pevné rozeznávací na dálku viditelné znaky vojáků, jasné velení, apod).
V roce 1995 dochází k obtížně zařaditelné akci, kdy v červnu obsadilo komando vedené Šamilem Basajevem jihoruské městečko Budyonnovsk a vzalo zde až dva tisíce rukojmích. Nikdo nebyl zabit, Basajev si vyžádal rozhovor s tehdejším předsedou vlády Černomirdinem a požadavky byly jasné: ukončení bojů a zahájení mírových jednání. K obdobné akci došlo v lednu 1996, kdy po nepříliš úspěšném útoku Salmana Radujeva na vojenskou základnu v dagestánském Kizljaru obsadili jeho ozbrojenci na útěku vesnici Pervomajskoe. Ve stejné době došlo v tureckém Trabzonu k únosu civilní lodi s více než 200 civilisty na palubě skupinou Čečenců vedenou Turkem Muhamedem Tokcajem. Cílem bylo zřejmě odlákat pozornost od akce v Kizljaru. Požadavky byly opět jasné: okamžité ukončení válečných aktivit a započetí stahování ruských vojsk z Čečny. Únosci se po dvou dnech, opět aniž by někoho zabili, vzdali turecké policii.
K ukončení první války nakonec došlo v srpnu 1996. Následoval chaos, docházelo k bojům mezi jednotlivými klany, rozrostl se zde organizovaný zločin, obchod se zbraněmi, únosy kvůli výkupnému... Zároveň se šíří radikální islámské teorie, wahabismus (který je v ostrém rozporu s původním čečenským islámem vycházejícím ze sufismu, tzn. prvky lidové religiozity, mysticismus, apod).
K prvním teroristickým útokům dochází až v roce 1997, kdy proběhly dva bombové útoky na nádraží v Pjatigorsku a Armaviru (několik mrtvých). K útokům se přihlásil Salman Radujev, útoky byly odsouzeny čečenským prezidentem Maschadovem.
V březnu 1999 došlo k útoku na tržiště ve Vladikavkazu (68 mrtvých), za útoky byli odsouzeni tři Čečenci (dva ke třiadvaceti a jeden k deseti letům vězení), v září následoval útok na Budiansk (zahynulo 64 osob, všichni příbuzní důstojníků ruské armády).
V roce 1998 potom došlo k útokům na obytné domy v Moskvě (210 mrtvých) a Volgodonsku (18 mrtvých). Tyto útoky jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Rusko, které od počátku, aniž by předložilo nějaké důkazy, obviňovalo Čečence, zatímco Čečenci to odmítali a vinili ruskou tajnou službu, po nich zahájilo novou invazi do Čečny. Až v roce 2004 byli za tyto útoky odsouzeni dva Čečenci na doživotí, ani jeden z nich se ale k činu nepřiznal (ani po pobytu v ruských věznicích). Zajímavé je že se k nim nepřihlásili ani Basajev ani Radujev kteří se s prominutím hlásí ke každým vyhozeným pojistkám v Rusku.
K tomuto případu existují tři interpretace:
1. útok provedla ruská tajná služba s pomocí čečenských koeficientů (provokace, záminka, ospravedlnění následné invaze). Při pohledu do dějin jak carského Ruska tak obzvlášť SSSR vidíme, že takovéto provokace byly používány často. V souvislosti s tím se objevuje i teorie, že i sám Basajev je napojený na ruskou tajnou službu a nějakým způsobem s ní spolupracuje (nápadné je i to, že je jediným ze “staré gardy“ velitelů který ještě žije).
2. útok provedli secesionisté
3. útok provedli radikální islámské skupiny
Osobně si na základě studia této problematiky myslím, že jsou používány všechny metody. Většinu útoků provádí čečenské guerilly, část (ale zřejmě ty nejvýznamnější útoky) jsou provedené, řízené nebo alespoň povolené (propuštěné) ruskou tajnou službou, která o nich ví, část potom provádí stále sílící radikálně islámské skupiny.