Kdo vlastní kanadskou naftu?

Vladimír Stwora

18.8.2005 Komentáře Témata: Energetika 1525 slov

Tenhle článek si nečiní nárok na to, být odborným. Jsem si jistý, že mě čtenáři budou v následné diskuzi opravovat a doplňovat. Je také možné, že budu obviněn z levičáctví a z propagování myšlenek socialismu. Ale já si nemohu pomoci, něco mi ve způsobu, jakým Kanada nakládá se svým přírodním (dnes už strategickým) bohatstvím, nehraje.

Představme si na okamžik, že existuje město. K tomu městu patří úrodná pole. Velmi úrodná. Patří občanům města. Ti tam sázejí obilniny a pícniny a úrodu dílem prodávají a dílem si ji nechávají pro vlastní potřebu. Pak jednou radní rozhodnou, že pozemky dosud neobdělávané zaberou v rámci jakési kolektivizace pro městskou radnici. A že to bude výhodné pro všechny. Stane se. O několik roků později titíž radní zabrané městské pozemky nabídnou k volnému prodeji tomu, kdo dá víc. Říká se tomu volný trh neboli privatizace. Dostali-li radní za toto své rozhodnutí nějaké prebendy, se už zřejmě nikdy nedovíme. Největší zájem má několik boháčů ze sousedního velkého města, jehož občané jsou známí obrovským apetitem a naprostým nedostatkem orné půdy. Tito lidé z vedlejšího města pozemky skoupí. A postupně skupují i další pozemky od jednotlivých občanů. Až tak nakonec dojde k situaci, kdy původní město už nevlastní žádné úrodné pozemky a musí obilniny vypěstované v rámci svého města draze nakupovat od jejich majitelů ze sousedního města. A za cenu, jakou platí v sousedním městě. Lidé se bouří, neboť nejsou tak bohatí, jako jejich sousedé, ale je jim řečeno, že tak funguje svobodný trh.

Když jsme se před mnoha léty rozhodovali pro zemi, kterou si zvolíme jako druhý domov (po emigraci z Československa), přihlíželi jsme mimo jiné aspekty i k tomu, jak bohatá je potenciální nová země na přírodní zdroje. Naivně jsme se domnívali, že přírodní bohatství státu se nějak projeví na tom, jak se mají jeho občané.

Kanada je sedmým největším producentem nafty na světě. V roce 2004 produkovala denně přes 3 miliony barelů. Zásoby kanadské nafty se odhadují na 178,8 miliard barelů. Bohužel 95 % z tohoto množství je uloženo v tzv. olejových píscích v provincii Alberta a dostat z písku naftu je náročné nejen technologicky, ale také velmi škodlivé životnímu prostředí – je k tomu potřeba agresivních technologií. Zatím se z olejových písků příliš netěží, i když je zjevné, že k tomuto způsobu těžby bude nutno brzy přikročit. Polovina současné produkce nafty plně uspokojuje potřebu kanadských obyvatel. Druhá polovina se prodává do zahraničí. Řekli byste tedy, že občané Kanady se nemusejí bát, že by v nejbližší době měli nafty nedostatek nebo že by za ni museli platit enormní ceny. Ale je to trošku jinak.

99% surové nafty, která se v Kanadě vytěží, se exportuje do Spojených států. Největší těžařskou firmou je Imperial Oil, která je z podstatné většiny (70%) vlastněna americkou firmou ExxonMobil. V roce 2002 se spojily Alberta Energy Company a PanCanadian Energy do jediné firmy EnCana. Další velké kanadské těžařské firmy jsou Talisman Energy, Suncor, Shell Canada (čtvrtá největší), Esso Imperial Oil (vlastní práva na 20% všech kanadských zásob nafty), EOG Resources, Husky Energy a Apache Canada. Všechny tyto firmy jsou dnes v podstatě kontrolovány Američany.

Zajímavý je osud původně polostátní firmy Petro-Canada. Ta byla založena v roce 1975. Ze sedmdesáti procent byla vlastněna státem a ze třiceti procent soukromými investory (tzv. crown corporation). V roce 1995, ohlásila tehdejší liberály kontrolovaná kanadská vláda (přišli k moci v roce 1993) privatizaci této firmy a prodala 50 procent svých podílů investorům (hádejte kterým). O devět let později, v roce 2004, prodal stát zbývajících 20 procent. Firma, která ve svém názvu nese jméno Kanada, je dnes soukromá a v podstatě plně ovládaná americkými investory.

Včera ukázali v televizi tabulku cen benzínu v různých zemích světa. Neměl jsem u sebe tužku a papír, ostatně byl to jen okamžik a stejně bych to nestačil zapsat, ale „vyfotografoval“ jsem si ji očima a tady je (možná jsem se zmýlil o centy tu a tam, snad mi to odpustíte). Ceny jsou uváděny v kanadských dolarech a přepočteny na koruny:

Cena litru benzínu v jednotlivých zemích
Holandsko $2,54 50,80 Kč
Francie $1,53 30,60 Kč
Kanada $1,01 20,20 Kč
USA $0,80 16,- Kč
Kuvajt $0,25 5,- Kč
Venezuela $0,04 0,80 Kč

Podle této tabulky dnes nejvíce platí lidé za benzín v Holandsku a Německu (Německo neuvádím, protože jsem cenu benzínu tam zapomněl), které žádnou vlastní naftu nemají a jsou zcela závislí na dovozu. Nejméně platí obyvatelé Kuvajtu a Venezuely. Oba tyto státy jsou na ropu bohaté. Vlastní produkce stačí uspokojit vnitřní potřebu a ještě mohou ropu vyvážet. Docela jako v Kanadě. Jediný rozdíl je v tom, že v obou státech politikové dosud „nepochopili“ zásady globálního kapitalismu a nedovolí zahraničním firmám jejich drancování (a následný zpětný prodej) pod záminkou „svobodného obchodu“.

Šikovně to svého času udělal další zpozdilec nechápající „výhody“ globálního kapitalismu, ruský prezident Vladimír Putin. Ten, když zjistil, že se podstatná část ruského ropného bohatství dostala (v časech divoké privatizace za vlády Jelcina) do rukou izraelského a amerického kapitálu, obvinil vedení firmy Jukos z daňového úniku, jejího hlavního šéfa, ruského Žida Chodorovského, nechal zavřít, Jukosu naordinoval nedoplatky daní, které ji přivedly do konkurzu a následně prostřednictvím nastrčené firmičky (založené tři týdny před aukcí) Jukos vykoupil od zlodějů zpět pro stát. A nic nepomohlo, že se američtí (=izraelští) bankéři vztekali a americké noviny, vlastněné těmiž kruhy, které financovaly Chodorovského vzestup, se divokou nenávisti mohly uslintat.

V Kanadě nic takového nehrozí. Benzín zde je (a vždy byl) dražší než v sousedních Spojených státech. Je to částečně i vlivem podstatně vyššího zdanění. Kouzelné je na tom všem to, že američtí majitele kanadských ropných polí nám dnes naši vlastní naftu velkomyslně prodávají zpět – a jak nám bylo s úsměvem vysvětleno patolízalskými kanadskými politiky – pochopitelně za světovou cenu. Nemůžeme přeci po nich chtít, aby na prodeji prodělali, že? Trh je trh. Ale nemáme prý zoufat, protože ty americké těžařské firmy platí státu daně, takže z toho mají nakonec prospěch všichni Kanaďané.

Totéž v bledě růžovém se týká dalších přírodních zdrojů Kanady: Např. dřeva a pitné vody. Vydalo by to na samostatné články. Kanada má největší zásoby sladké pitné vody na světě. Bohužel jí nepatří. Vlivem šikovně vyrobených mezinárodních obchodních smluv v rámci Free Trade Agreement (smlouva uzavřena vládou Briana Mulroneyho, jejíž text nikdy nebyl plně zveřejněn a některé části budou odtajněny až za desítky let) na ni mají přednostní právo Spojené státy a Kanada bude mít až to, co zbude. Pokud něco zbude. Zatím tento problém ještě není aktuální, ale lze předpokládat, že časem bude.

Aby mi bylo rozuměno, jsem pro volný trh a výměnný obchod mezi státy. Jsem pro konkurenci. Ale jsou věci, které by si státy měly pohlídat. Nechť vyvážejí hotové výrobky, ve kterých je vložena práce. Ale strategické přírodní suroviny by měly zůstat pod kontrolou státu. Pozor, nikoliv nezbytně v jeho vlastnictví.

Nevím jak to nazývají odborníci, ale já bych to nazval docela prostě tunelováním bohatství země nebo ještě lépe zlodějnou, ze které profituje jen několik na úkor mnohých.

Zdroje, ze kterých jsem čerpal pro tento článek

  1. Canada
  2. What is an oil reserve?
  3. The Coming Global Oil Crisis
  4. The Myth of "Peak Oil"
  5. Some interesting oil industry statistics
  6. Ménage à Trois: The U.S., China, and Canada
Známka 1.0 (hodnotilo 3)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 25 646