Jižní Afrikou otřásá korupční skandál

Richard Král

6.6.2005 Komentáře Témata: Evropa, Pohledy z Evropy 1061 slov

Jižní Afrika již dávno není světovou ekonomickou velmocí jako před dvaceti lety. Po odstranění tzv. apartheidu, „rasistické nadvlády bílých“ a nastolení demokracie pod vedením Afrického národního kongresu (ANC) země upadá stále hlouběji. Ukázkou je toho poslední korupční skandál, který svým rozsahem přesahuje všechny předchozí za vlády ANC a sahá až k prezidentovi Thambovi Mbekimu. Zahraniční média hovoří o „otřesu mladé jihoafrické demokracie“.

Z korupce a podvodů při zadávání státních zakázek a rozkrádání státního majetku, vše v souvislosti s miliardami dolarů, byl za pomoci zahraničích osob usvědčen soudem v Durbanu Schabir Shaik, dlouholetá pravá ruka a finanční poradce muže číslo dvě ANC Jacoba Zumy. Shaik byl dlouho označován za „bankéře ANC“, neboť měl na starosti finance hnutí již od dob tzv. apartheidu.

Jacob Zuma je zástupcem prezidenta Thambo Mbekiho, podle jihoafrického tisku je „nejpopulárnějším politikem ANC“ a ještě nedávno byl také Mbekiho jasným nástupcem ve funkci. Je ironií, že tento korupční otřes zasáhl Mbekiho právě ve chvíli, kdy ve Washingtonu vyjednával další finanční pomoc své zubožené zemi. Vzhledem k závažnosti věci vydala prohlášení i jihoafrická vláda ve smyslu, že „rozsudek může naznačovat řadu závěrů, které by měly po zvážení zohlednit relevantní politické orgány“. Rozsudek dokonce označila za „maturitu pro jihoafrickou demokracii, neboť Zuma není obžalovaným“. Zuma nebyl skutečně obžalován, přestože 165stránkový spis obsahuje údaje o platbách, mj. 1 200 000 randů (asi 109 000 anglických liber) z jedné z Shaikových firem Zumovi. Svědectví dále prokázala, že Shaik financoval Zumovi jeho luxusní rezidenci a další výdaje. Sám Zuma jen rozzlobeně odsekl, že „jde o mediální proces“.

Příběh Jižní Afriky je příběhem smutným. Zemi v minulém století zvelebili a pozvedli bílí kolonisté, poctiví a pracovití lidé. Uplatňovaná segregace obyvatel měla ve své době své důvody a výsledkem bylo snížení kriminality, zaměstnanost a kulturní růst původního černošského obyvatelstva. V osmdesátých letech se však začal stále silněji ozývat „bojovník proti rasistickému apartheidu“ Nelson Mandela se svým ANC, který mnoho černochů zmátl svými výroky o „utlačování černých a kruté nadvládě bílých“. Výsledkem bylo, že poslední bílý jihoafrický prezident Frederic De Klerk vyhlásil v roce 1994 volby, ve kterých vzhledem k početní převaze jednoznačně zvítězil ANC.

S nástupem ANC k moci začala země rychle upadat. Důsledné odstraňování bělochů z veřejných funkcí mělo za následek zhoršování kvality státní správy, růst kriminality, útoky na bílé vlastníky továren, farem a další podnikatele znamenal začátek exodu podnikatelské sféry. Byla nastartována inflace, schodek státního rozpočtu. Ulice Johannesburgu, kde bylo možno ještě v roce 1989 relativně bezpečně projít, se změnily v džungli.

Černošští obyvatelé, kteří zpočátku nadšeně podporovali Mandelovy ideje o „odstranění nadvládě bílých vládců“ a žili v domnění, že odstraněním bílých nastane automaticky blahobyt, začali být nervózní. Na okrajích velkých měst začala vznikat velká ghetta nezaměstnaných a nespokojenost černošských dělníků, kteří měli za „odporného rasistického apartheidu“ práci, bydlení a zdravotní péči, se začala obracet proti vlastním vůdcům z ANC. Zejména když viděli, že „bojovníkům proti rasismu“ z ANC nejde vůbec o blaho černochů, ale spíše o vlastní obohacení. Zářivou ukázkou toho byla manželka samotného prezidenta Nelsona Mandely a vysoká funkcionářka ANC Winnie Mandelová, jejíž chamtivost a rozkrádání milionů dolarů ze státní kasy a nejrůznějších zahraničních fondů na pomoc chudým černochům dosáhla takové míry, že to již nešlo přehlížet a byla odsouzena na pět let vězení. Stalo se tak nikoli díky skvělé práci jihoafrické justice, ale na nátlak západních vlád a nevládních organizací, které pohrozily, že nebude-li Mandelová potrestána, zavřou kohoutky.

V posledních letech se vládní ANC uchýlila k populistickým gestům, které se začínají blížit k ostře protibílému rasistickému režimu Roberta Mugabeho v Zimbabwe. Nástupce Nelsona Mandely v prezidentském úřadě, Thambo Mbeki v roce 2003 rozhodl, že všechny „oběti apartheidu“ budou odškodněny. A čím? Penězmi asi těžko, ty nejsou. Tak dostanou alespoň půdu. Bude rozděleno celkem 660 milionů akrů půdy. Dále budou vládní úřady posuzovat, zda-li bílí farmáři, kteří v zemi ještě zůstali, nabyli své pozemky legálně a zda-li se náhodou nepodíleli na apartheidu. Kdyby se to totiž prokázalo, soudy v Jižní Africe rády v takových případech rozhodují o propadnutí majetku státu.

Minulý rok se uskutečnil zajímavý průzkum studentů Kolumbijské univerzity. Dotazovali se v chudinských čtvrtích na to, zda-li se černochům žilo lépe za starého „rasistického režimu“, či jsou nyní šťastnější ve „svobodném, demokratickém státě“. Výsledek byl šokující. Více než 70% respondentů označilo za pro ně příznivější režim ten, který vládl před rokem 1994. Zvláště starší respondenti, kteří jej v praxi zažili. Zde nutno podotknout, že jistě i režim tzv. apartheidu měl své vady, nicméně v tváří v tvář tomu, co se dělo a děje v JAR pod vedením ANC, se celá věc dostává do poněkud jiného světla.

Známka 1.8 (hodnotilo 4)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 18 460