Anatolij Ščaranskij alias Natan Šaranský

Geneze vůdce

Richard Král

24.3.2005 Komentáře Témata: Izrael, Pohledy z Evropy 1552 slov

Když bychom měli určit tři osoby, které mají v současnosti největší vliv na americkou zahraniční politiku, museli bychom mezi ně zařadit bezpochyby i Anatolije Ščaranského, člena izraelské vlády, bývalého sovětského disidenta, jednoho z předních protagonistů a ideologů moderního sionismu a vzor amerického prezidenta Bushe v jedné osobě. Kdo je tento muž, kterému Bush nábožně naslouchá a jehož knihy doporučuje všem na potkání?

Natan Šaranský, původním jménem Anatolij Ščaranskij, je muž mnoha tváří. Bezpochyby se nám nepodaří je odhalit všechny. Je však především tvůrcem a důsledným propagátorem současné izraelsko-americké ideologie "nového světového pořádku", spočívajícího v "demokratizaci" (ať už po dobrém nebo po zlém) arabského světa a boji proti "terorismu" (kdo je teroristou, určíme my).

[Anatolij Ščaranskij]

Životní příběh pana Ščaranského je příliš zajímavý na to, abychom jej přešli bez povšimnutí. Narodil se 20. ledna 1948 v Doněcku na Ukrajině a na vysoké škole v Moskvě, kde získal diplom z matematiky se "poprvé seznámil s idejemi sionismu Theodora Herzla", jak sám přiznává ve svých publikacích. Aby mohl své přesvědčení realizovat v praxi, žádá v roce 1973 o vystěhovalecké vízum do Izraele. Je mu zamítnuto a nemá tedy již žádný důvod k dosavadní loajálnosti režimu. Stává se z něj "bojovník za lidská práva" a začíná pracovat pro sovětského disidenta Sacharova jako tlumočník z angličtiny. Nedlouho poté spoluzakládá tzv. Skupinu Jurije Orlova, která sdružuje židy, kterým sovětské úřady odmítly udělit povolení vystěhování do Izraele. Cílem je za pomocí zahraničních organizací vyvíjet na Sovětský tlak silný tlak, aby povolil židům emigrovat.

Z této doby pramení Ščaranského gloreola "bojovníka za lidská práva", ve skutečnosti však Ščaranskij nikdy opravdovým bojovníkem za lidská práva pro všechny občany tehdejšího SSSR nikdy nebyl, své aktivity vždy úzce profiloval na sovětské židy a jejich snahu emigrovat do sílícího Izraele. V této souvislosti navazuje řadu kontaktů na zahraniční ambasády, velmi pravděpodobně i na tajné služby. Oficiální webové stránky izraelského ministerstva zahraničí jeho tehdejší aktivity definují jako "podzemní sionistickou činnost" (underground Zionist activities). Tyto aktivity neunikly sovětské tajné službě, která ho v roce 1977 zatkla pro "nelegální sionistické aktivity". Je obviněn ze špionáže pro Spojené státy a v roce 1978 odsouzen ke 13 letům vězení. Po nástupu Gorbačova a jeho tzv. Perestrojky je Ščaranskij jako jeden z prvních vězňů vyměněn za jiného špiona, kterým není nikdo jiný než Karel Köcher (Mimochodem, velmi zajímavá osoba úzce svázaná s Viktorem Koženým od dob jeho amerických studií a po svém propuštění z amerického zajetí velmi aktivní v Prognostickém ústavu ČSAV, vedle Klause, Zemana, Dyby, Salzmanna a dalších. Zasloužil by samostatný článek.). K výměně dojde na hranicích "železné opony" mezi západním a východním Německem a tento čin defrauduje předchozí vytrvalé tvrzení Spojených států, organizací na obranu lidských práv a Ščaranského samotného, že není špionem Spojených států, ale jen "ochráncem lidských práv". Výměna Ščaranského jako jednoho z předních sovětských špionů naopak dokazuje, jaký význam a úlohu hrál.

Po propuštění ze sovětského zajetí se stává ze Ščaranského hrdina pro všechny sionisty a s velkou pompou doráží do Izraele, kde ho vítá samotný tehdejší předseda vlády Šimon Peres. Ihned si v souladu se svým původem mění své jméno na hebrejské "Natan". V Izraeli v roce 1988 zakládá a stává se předsedou Sionistického fóra, které podporuje židovskou imigraci do Izraele a dbá na její "rasovou čistotu".

Již tehdy označuje tento "bojovník za lidská práva", jak ho média s oblibou označují (a především Bílý dům) Palestince za teroristy a jeho oficiální ideou vždy bylo zaplavení okupovaných palestinských území miliony židovských imigrantů. Je skutečně ironií, je-li Anatolij Ščaranskij označován za "aktivistu za lidská práva", když např. jeho postoj k Palestincům se dá shrnout tak, že "Palestinci nemají práva žádná, a lidská už vůbec ne". Později v roce 1995 zakládá i novou politickou stranu Yisrael b'Aliyah (v překladu "Izrael roste"), která prosazuje tvrdé řešení "palestinské otázky" a za tuto stranu se rok nato stává poprvé ministrem izraelské vlády, konkrétně ministrem průmyslu a obchodu. Z této doby pochází i jeho výrok, že jakékoli vyjednávání s Palestinci o navracení okupovaných území musí předcházet důsledná prověrka učebnic v palestinských školách, ze kterých musí zmizet veškeré teze popírající legitimitu Izraele a sionismu.

Jeho strana Jiisrael Baalja brzo upadá a Ščaranskij vstupuje do Likudu. Na vládě se stále podílí, jen s malými přestávkami, jako když např. v roce 2000 rezignuje z postu ministra vnitra na protest mírovým jednáním s Palestinci a záměru stáhnout se z okupovaných území. Ihned však dostal nové křeslo ministra osidlování a výstavby. V této funkci proslul především systematickým a rychlým vyvlastňováním palestinské půdy a podporou nového židovského osídlení na západním břehu Jordánu.

Ščaranského hvězda však začala poté pomalu, ale jistě upadat. Pro většinu z oficiálních izraelských představitelů byl příliš radikální a v ovzduší hledání míru a dohody s Palestinci představoval rušivý element. Trapně působila i Ščaranského totální ignorance a neznalost arabských záležitostí, kultury, politiky apod. Přišlo však zaslíbené 11. září 2001, které ho katapultovalo na světové politické nebe.

Počátek tažení

11. září znamená pro Ščaranského jedinečnou příležitost prosadit své ideje. Krátce poté, co prezident Bush zlověstně stanovuje v lednu 2002 pověstnou "osu zla" (axis of evil), přijíždí do Washingtonu a vášnivě agituje. Cítí svou příležitost a veřejně avizuje "globální bitvu s islámským terorismem".

V roce 2003 se stává opět ministrem druhé Šaronovy vlády se specializací na Jeruzalém, židovskou diasporu a boj proti antisemitismu, především tzv. Novému antisemitismu (New antisemitism), který je synonymem pro antisionismus.

Vraťme se však ke Ščaranského politickým názorům, které propaguje a důsledně prosazuje. Je především zastáncem nejužší spolupráce a spojenectví USA a Izraele, přičemž s oblibou prohlašuje, že "USA a Izrael mají mnoho společného" a že "antiamerikasnismus je úzce spojený s antisemitismem". Ač se rád staví do role bojovníka za lidská práva, ve skutečnosti patří Ščaranskij k těm nejtvrdším zastáncům tvrdé sionistické linie v izraelské vládě. Jeho radikalismus ho přivedl již mnohokrát do sporů s umírněným Benjaminem Netanjahuem, ale i třeba Arielem Šaronem. Je proslulý svou nenávistí ke všemu arabskému, a odmítá se osobně sejít a jednat s jakýmkoli Arabem. Když se měl jednou, jako židovský "aktivista za lidská práva", setkat s palestinským umírněným aktivistou z východního Jeruzaléma Feisalem Husseinim, schůzku na poslední chvíli zrušil s tím, že tento aktivista prý "podporuje terorismus". Ščaranskij spoluzaložil a vede radikální židovskou organizaci Jeden Jeruzalém (One Jerusalem), která má za cíl "jednotný Jeruzalém jako hlavní město Izraele".

Ščaranského důležitou tezí je to, že s Araby se nemůže o ničem vyjednávat, dokud se "nezdemokratizují", tzn. nepřijmou demokracii západního střihu. "Demokratizace" není v podání Ščaranského ničím jiným, než podrobením a přizpůsobením se USA a Izraeli. A není-li stát dostatečně "demokratický", lze ho snadno označit za "podporující terorismus", "držící či vyvíjející zbraně hromadného ničení" atp. Filosofie dostatečně jednoduchá, aby jí pochopil i americký prezident Bush, kterému dobře zapadá do jeho svaté války "proti terorismu". Prezidenta Buse má Ščaranskij vůbec velmi rád a na konferenci Likudu v prosinci 2004 se vyjádřil, že "znovuzvolení Georgie Bushe americkým prezidentem je ještě příznivější, než smrt Jásira Arafata".

Všechny své názory promítl Ščaranskij do své poslední knihy Obhajoba demokracie, která vyšla v září 2004. Nenapsal ji sám, pomáhal mu s ní mladý židovský novinář Ron Dermer, jeho blízký politický spolupracovník. Bushovi ji daroval osobně jeho dávný přítel a finanční sponzor za dob jeho účinkování v Texas Rangers, developer a finančník Tom Bernstein, který staví památník v New Yorku na místě označovaném jako Ground zero. Ihned se stala biblí Bushovy válečné administrativy a sám Bush se vyjádřil, že obsah knihy "tvoří jeho prezidentské DNA". Ščaranskij byl spolu s Dermerem ihned pozván do Bílého domu, kde na osobní schůzce s prezidentem 11. listopadu 2004 probírali své osvícené myšlenky. Ihned poté Bush prohlásil, že "Ščaranského politická filosofie bude součástí jeho inauguračního projevu". Bush získal argumentaci a vhodnou terminologii pro své válečné tažení. Útok na suverénní stát, resp. vojenská agrese bude nazýváno "osvobozováním", popř. "exportem svobody". Vraždění těch, kteří se postaví na odpor, se bude prezentovat jako "eliminace teroristů". Následná okupace bude "osvobozením" a zavedení okupační vojenské správy "demokratizací". Kdo bude něco namítat a protestovat, bude označen za "extremistu". Bude-li mít podporu a bude tak potencionálně nebezpečný, je možné jej zatknout jako "extremistu s vazbami na teroristy". A takto bychom mohli pokračovat.

Vzhledem k Ščaranského politickým aktivitám se zapomíná na jeho aktivity ekonomické, konkrétně na úzké napojení na ruské ekonomické oligarchy. Nejvíce otazníků asi vzbuzuje Ščaranského blízký vztah k Leonidu Něvzlinovi, druhému muži bývalého ropného impéria Jukos, který je v Rusku obviněn z organizace nájemných vražd, stamilionových finančních podvodů a daňových úniků. Ščaranskij má však pro Něvzlina slabost, neboť je to bývalý president Ruského židovského kongresu a spolu s prvním mužem Jukosu, židem Michaelem Chodorkovským, štědrý sponzor Ščaranského Muzea židovské diaspory. Snahy Ruska o vydání Něvzlina Ščaranskij ostře odmítl a ten žije poklidně v Izraeli.

Dalším Ščaranského přítelem je ropný oligarcha Roman Abramovič, štědrý sponzor všech Ščaranského vzdělávacích a kulturních projektů. Izraelské občanství "pro všechny případy" zařídil Ščaranskij i dalším židovským oligarchům, stíhaným v Rusku, a to Vladimíru Gusinskému a Borisi Berezovském.

Je nepochybné, že před Ščaranským stojí ještě vrchol jeho politické kariéry. Již delší dobu spekulují média, především izraelská jako deník Haaretz, o Ščaranském jako vhodném kandidátovi na budoucího izraelského premiéra.

Známka 2.2 (hodnotilo 12)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 24 206