Domnělý teror - cesta k totalitě a válkám (1. díl)

V sedmdesátých letech př.n.l. byl ale Řím stále ještě republikou, kde platily pevné, omezující zákony, co se moci vládců (a hlavně toho, co dělat nemohli) týče. Crassus ale neměl v úmyslu nechat se jimi omezovat a připravil si na to plán.

Využil situace vyvolané Spartakovým povstáním k rozšíření paniky a strachu mezi Římany. Spartakus neměl v úmyslu pochodovat na Řím. Dobře věděl, že by to byla sebevražda. On a jeho družina nechtěli vstoupit do otevřeného konfliktu s římským císařstvím. Od počátku měli v úmyslu naloupit si od svých bývalých pánů dostatek peněz a majetku a pak si najmout flotilu a odplavit se někam, kde si uchovají vybojovanou svobodu.

Ale to poslední, co si Crassus přál, bylo, aby Spartakus jen tak odplul. Potřeboval vhodného nepřítele, kterým by mohl strašit Římany, a vytlouct z toho pro sebe politický kapitál. Proto tajně podplatil Spartakem najaté námořníky, aby odpluli bez Spartaka. Pak rozmístil dvě římské legie takovým způsobem, že Spartakovi nezbylo, než aby táhl k Římu.

K smrti vyděšení Římané (pochodem tolik obávaných gladiátorů), zvolili Crassa praetorem. Crassus pak rozdrtil Spartakovo vojsko a byl zvolen římským konzulem, ačkoliv hlavní zásluha na vítězství byla připisována Pompeiovi.

Tímto manévrem se Crassovi podařilo přesvědčit římské občany, aby se vzdali republiky. Brzy následoval první triumvirát - Crassus, Pompeius a Caesar - a po něm vláda císařů, kteří se považovali za bohy.

Římané byli zmanipulováni podvodnými praktikami k tomu, aby se vzdali republiky a akceptovali vládu císařů.

Caesarův oponent Cicero - aniž bychom mu upírali jeho literární zásluhy - hrál stejnou hru. Tvrdil, že Řím je obětí konspirace silného vnitřního nepřítele a pomáhal vytvářet atmosféru, ve které každý pokus o legislativu, která by omezovala moc vlády, byl chápán jako podezřelý. Aby Římanům dokázal jak nebezpečno je v Římě, najal bandy grázlů, které se snažily co nejvíce znepříjemňovat život občanům, způsobovat chaos a strach, a pak prohlašoval, že on zajistí pořádek a řád, bude-li zvolen a bude-li mu dána patřičná moc.

Ale to, o čem Cicero pouze snil, dokázal realizovat Adolf Hitler. Po zvolení německým kancléřem neměl v úmyslu dodržovat zákony a pevná omezení své moci zákony. Na rozdíl od Ciceronových band byly Hitlerovy oddíly lehce rozeznatelné podle hnědých košil. Ale jejich činy byly stejné, jako činy jejich římských předchůdců. Vyvolávali potyčky, pálili, snažili se o co největší chaos a nepokoje, zatímco Hitler řečnil o nastolení pořádku a řádu, o ukončení řádění kriminálních živlů a osvobození od terorismu, bude-li mu dána mimořádná moc.

Přišel požár Reichstagu - zinscenovaný Hitlerovými pohůnky jako dílo teroristů.

Zmanipulování Němci se vzdali svých práv garantovaných republikou a přijali vládu drahého Vůdce.

Státem sponzorované školy vám to nikdy nepřiznají, ale vlády rutinně používají falešné důvody k prosazení své agendy vůči jinak nespolupracujícím občanům. Římané přijali císařství a Němci Hitlera ne proto, že to chtěli, ale protože se to zdálo jako jediná možná cesta potom, co jim byla předložena pečlivě připravená iluze nebezpečí.

I naše vláda používá zfalšovaných zpráv k vytvoření iluze, že My, Občané nemáme jinou možnost, než následovat směr, jaký nám vláda vytyčila.

V roce 1898 usilovaly noviny New York World Josepha Pulitzera a New York Journal Williama Randolpha Hearsta o intervenci na Kubu. Ví se, že pan Hearst vyslal na Kubu fotografa, aby fotografoval probíhající válku se Španělskem. Když se fotograf Hearsta tázal, jakou že to válku má zachytit, odpověděl: "Vy pořiďte snímky a já dodám válku." Hearst dostal svému slovu. Jeho časopis přinesl řadu reportáží o hrozných zvěrstvech vůči kubánskému lidu. Většina z toho byla čistou fikcí.

15.února 1898 se ozval v podpalubí americké lodi Maine kotvící v havanském přístavu výbuch. Kapitán Sigsbee odmítl spekulovat o útoku nepřátel, dokud se plně nevyšetří, co výbuch způsobilo. To mu vyneslo tvrdé útoky v tisku, kde bylo konstatováno, že "odmítá vidět zřejmé". Noviny Atlantic Monthly napsaly, že předpokládat, že by výbuch mohlo způsobit něco jiného, než úmyslný zločinný čin Španělů, by bylo kompletním popřením zákonů pravděpodobnosti.

Pod heslem "Nezapomeňme na Maine" vstoupili Američané do války se Španělskem, kterou později vyhráli, čímž jim spadly do klína Filipíny a jen tak mimochodem také Havaj.

V roce 1975 bylo znovu otevřeno vyšetřování nehody lodi Maine z roku 1898. Vyšetřování vedl admirál Hyman Rickoverr. Odborníci prošli protokoly a materiály z roku 1911, kdy bylo vedeno první vyšetřování této nehody, a kdy také byl prohlížen vrak Maine. Došli k závěru, že výbuch tehdy způsobil uhelný prach v bunkru lodi. Žádné důkazy exploze zvenčí nebyly nalezeny. Ukázalo se, že zdrženlivost kapitána Sigsbeea byla plně na místě.

Prezident Franklin Delan Roosevelt potřeboval válku. Potřeboval horečku velké války, aby zamaskoval symptomy stále smrtelně nemocné ekonomiky zotavující se jen velmi zvolna z velké deprese. A současně si přál umlčet řeči o socialismu, o kterém občas lidé debatovali. Roosevelt chtěl válku s Německem, chtěl zastavit Hitlera, ale navzdory řadě provokací v Atlantiku Američané stále ještě myšlenkově ve velké depresi příliš nadšení pro válku neprojevovali. V podstatě lze říci, že byli proti jakékoliv válce. Roosevelt porušil několikrát neutralitu a dokonce nařídil potopení vícero německých lodí, ale Hitler se nechtěl dát vyprovokovat.

Roosevelt potřeboval nepřítele, a pokud by Amerika odmítla nepřítele napadnout, musel vnutit nepříteli situaci, kdy mu nezbylo nic jiného, než Ameriku napadnout, podobně jako svého času Markus Licinius Crassus vmanévroval Spartaka do útoku na Řím.

Vhodná příležitost nastala, když Japonsko podepsalo triparitní dohodu s Itálií a Německem, ve které se každá strana zavazuje ke vzájemné pomoci. Tam, kde by Hitler nikdy nevypověděl Americe válku, lhostejno jak moc by USA provokovaly, tam se objevily nové široké možnosti, co se Japonska týče.

Prvým krokem bylo vyhlášení embarga vůči Japonsku na naftu a ocel. Jako důvod byla uvedena japonská válka na asijské půdě. Evropské mocnosti byly vyčerpány válkou v Evropě a Amerika představovala jedinou sílu v Pacifiku schopnou odradit Japonce od invaze do holandské východní Indie. Tím, že Roosevelt přesunul pacifickou flotilu ze San Diega do Pearl Harbor na Havaji, učinil pro Japonce preventivní úder na tuto flotilu jako jediný možný první krok v každém japonském plánu na expanzi svého císařství do "jižních oblastí nerostných zdrojů".

Roosevelt vyboxoval protivníka do rohu stejně jako Crassus vyboxoval Spartaka. Japonci potřebovali naftu. Museli provést invazi do Indonésie, ale aby to mohli učinit, bylo nutno zbavit se nejprve nebezpečí, které pro ně představovali Američané v Pearl Harbor. Vzato z kteréhokoliv pohledu, neměli v podstatě žádnou jinou možnost.

K patřičnému rozhněvání americké veřejnosti potřeboval Roosevelt, aby první útok nepřítele byl co nejkrvavější, a aby vypadal co nejzáludněji, něco v tom stylu, co provedli Japonci Rusům. Od toho okamžiku až k útoku samotnému se Roosevelt a jeho spolupracovníci všemožně snažili utajit před vedením na Havaji, generálem Shortem a admirálem Kimmelem, pozici Japonců a jejich záměr. Udělali z nich obětní beránky. (Nedávno vrátil Kongres oběma velitelům jejich původní hodnosti - in memoriam.)

Ale jak se ukázalo, později odtajněné dokumenty potvrdily, že armáda a vedení ve Washingtonu vědělo, že útok přijde, vědělo přesně, kde japonská letka je, a kterým směrem letí.

29. listopadu ukázal státní sekretář Hull reportérovi United Press Joemu Leibovi text zprávy, kde byl uveden čas i cíl útoku. Noviny New York Times napsaly ve zvláštním vydání z 8.12.1941 na stránce 13, že čas a místo útoku byly předem známy!

Mnohokrát opakované tvrzení, že japonská letka na své cestě na Havaj nepoužívala rádiový kontakt, byla lež. Mezi mnoha záznamy v archivech NSA je rovněž odposlechnuta NEŠIFROVANÁ depeše z japonského tankeru Shirya: "Přesun na pozici 30,00 N, 154,20 E. Očekáváno dosažení této polohy 3. prosince".

President Lyndon Johnson potřeboval válku ve Vietnamu. Jednak chtěl pomoci svým přátelům, čistě náhodou také představitelům vojenského průmyslu, přijít trošku k penězům. Jednak chtěl odvrátit Pentagon a CIA od invaze na Kubu. A především ale potřeboval provokaci, aby přesvědčil americkou veřejnost, že tady opravdu "nebyla jiná možnost".

5.srpna 1964 přinesly noviny v Americe zprávu o opakovaném útoku na americký torpédoborec operující ve vietnamských vodách v zálivu Tonkin. Oficiální zpráva hovořila o "nevyprovokovaném útoku" při kterém bylo Severním Vietnamem vypáleno torpédo na torpédoborec USS Maddox, který byl na "rutinní hlídce".

Pravdou bylo, že USS Maddox prováděl agresivní špionáž v koordinaci se skutečným útokem Jižního Vietnamu a Laotian Air Force proti svému severnímu sousedovi. Pravdou bylo, že žádné torpédo proti USS Maddox nebylo Severním Vietnamem odpáleno. Kapitán John J. Herrick, vrchní velitel v zálivu, kabeloval do Washingtonu, že zpráva byla výsledkem příliš agilního muže u sonaru, který zachytil zvuk šroubu vlastní lodi, a zpanikařil. Ale přestože Lyndon Johnson věděl tyto informace včas, vystoupil večer v televizi s oznámením, že nařídil letecký útok proti Severnímu Vietnamu jako odvetu za útok, který se nikdy nestal.

Pokračování...