Chvála internetu
Nelze si toho nevšimnout. V posledních letech zaznamenala tištěná oficiální zpravodajství odliv zájmu. Noviny žehrají na ztrátu předplatitelů, mnohé jsou ve finanční tísni a redukují kolektivy redaktorů na minimum. Aby si udržely čtenáře, přesouvají svůj zájem stále více k bulváru. Televize tímto procesem prošla už dávno. Pryč jsou (alespoň v USA a Kanadě) diskuzní pořady, kde se diskutující snaží dobrat se pravdy, na objektivitě už dávno nezáleží, a televize se už ani nesnaží předstírat něco jiného. Řekli bychom - vývoj od deseti k pěti. A přece to není tak černé, jak se na první pohled zdá.
Podle mého názoru vzniká v populaci skupinka velmi dobře informovaných jedinců. A řekl bych, že úměrně s tím, jak jsou lidé frustrováni oficiálním zpravodajstvím, ta skupinka roste. Jsou to lidé, kteří si zvykli hledat zprávy na Internetu.
Internet v posledních letech dozrál. Díky nesympatickému vývoji v Iráku a v USA se tento proces dozrávání urychlil. Dnes lze najít na Internetu opravdu všechno.
Často žehráme nad ztrátou soukromí a na všudypřítomné digitální šmírování. To je jistě smutná věc. Ale při svém nadávání si ani neuvědomujeme, že totéž platí i pro nejvyšší politiky. Ty tam jsou doby, kdy človíček dole byl odkázán na tištěné noviny a na to, co mu laskavě sdělí. Ty tam jsou doby, kdy se politikům dařilo utajit své špinavosti a kdy pravda vyplouvala na povrch až desítky let po incidentech. Jen si vezměte takový začátek války ve Vietnamu. Trvalo skoro třicet let, než jsme se dozvěděli, jak to tehdy doopravdy bylo. Že Severní Vietnam nezaútočil první, neprovokoval, že byl drze a sprostě napaden americkým agresorem, přičemž k rozpoutání války použil agresor lživého tvrzení, že byla jeho loď v mezinárodních vodách ostřelována z pobřeží vietnamskou armádou.
Posuňte film o padesát let dopředu. Americká politika se nezměnila. Co se změnilo, je úroveň naší informovanosti o ní. Nedaří se jim to utajit. Navzdory obřím televizním společnostem a masovému tištění velkých deníků si každý, kdo to chce, pravdu lehce najde.
Internet má několik zvláštních výhod, které pomáhají poznat pravdu. Jednou z nich je jednoduchost, se kterou doslova každý může publikovat cokoliv. To má sice na jedné straně za následek, že občas na Internetu narazíme na skutečný nesmysl, ale na druhé straně začalo tady fungovat něco, co nazývám "fenoménem kolektivní pravdy".
Když sto tisíc lidí napíše svůj názor a my ostatní si to můžeme přečíst, (a jistě při tom nemusíme se vším souhlasit), jsou to kamínky do mozaiky. Každý text je určitým kamínkem a dohromady vytvářejí obraz, který se zřejmě blíží pravdě mnohem více, než se kdy podařilo klasickým novinám, lhostejno kolik druhů jich kdy bylo. Noviny byly vždy ovládány určitou zájmovou skupinou. Internet není ovládán nikým. A když těch sto tisíc lidí napíše, co si myslí, a dají dohromady své znalosti a vědomosti, najednou začne vznikat určitý obrys. Jeden člověk se může zmýlit. Deset se může mýlit, stovka se může mýlit, tisícovka jakbysmet. Ale sto tisíc nebo milion lidí, kteří se navzájem neznají, kteří vyrůstali v různém prostředí ovlivněni různou kulturou, žijíce tisíce kilometrů od sebe, mají rozdílné zkušenosti a žádný důvod spolupracovat na nějakém zamaskování něčeho, nějaké špinavosti - to už je síla, kterou lze jen ztěží ošidit. Propaganda může působit pouze lokálně. Vymyslet si společného nepřítele není pro americké vedení těžké, protože hovoří k lidem prošlým stejným vzdělávacím systémem, žijícím na stejném území a podléhajícím stejným zákonům. Ale už to selhává, pokud se o totéž snaží v širším měřítku.
Domnívám se, že ještě nikdy v dějinách neměl lidský jedinec tak skvělou možnost dobrat se pravdy, jako dosud. A to je jednoznačně pozitivní zjištění.
Na druhé straně z toho mám těžké sny. Totiž ta stejná snadnost, kterou disponují jedinci při publikování svých názorů na Internetu, se vztahuje i na vlády jednotlivých států, respektive na jejich možnost omezit tok informací z Internetu. Rozhodne-li se jednoho dne státní moc, že svým občanům začne Internet filtrovat, nejen že ji to nestojí vůbec žádné náklady, ale může tak učinit doslova v průběhu několika minut. Nepotřebuje k tomu armádu po zuby ozbrojených zabijáků ani miliardové investice a ani čas. Dosáhne toho otočením symbolického kohoutku. A nebude existovat nic, čím by to šlo zvrátit.
Upřímně řečeno, divím se, že to ještě vlády neudělaly. Vždyť Internet je politikům smrtelně nebezpečný. Domnívám se, že důvodem nerozhodnosti státní moci je to, že malinko zaspaly. Že podcenily nebezpečí plynoucí pro ně z internetu. Že si ještě pořád rády hrají na "demokracii" a rády kritizují těch několik vlád, které už k filtraci sáhly (Čína, Kuba), domnívajíce se, že si tím samy polepší. Ještě jim nedošlo, že vlastně pracují samy proti sobě. Že Internet jim znemožňuje páchat zlo, jak byly zvyklé. Ale už se objevují signály, že se státní moc probouzí.
Nesdílím optimistické názory, že Internet nelze přiškrtit. Jistěže existují možnosti, jak případný vládní filtr obejít, a jsem přesvědčen, že vždy bude existovat malá skupinka hackerů, kterým žádná technická omezení nezabrání v jejich chuti číst cokoliv a kdekoliv. Ale kladu důraz na to slovíčko "malá". Pro hlavní proud, který není - a nemůže - být technicky dostatečně vzdělán, to bude brzda, která dokáže tok informací zastavit. Filozofové, historikové, reportéři, myslitelé a futuristé ovládají pero (klávesnici), ale ne dráty za tou klávesnicí. A pak zřejmě nastane noc, o které kdysi Kryl zpíval, že nebude krátká.
Tak vida. Chtěl jsem, aby ten článek vyzněl optimisticky a podívejte se, kam jsem se zase dostali. Ten závěr v předchozím odstavci jsem neplánoval. Prostě vyplynul. Je mi líto.