Výchova dětí a sex - nové oblasti státního teroru

cnemo

26.5.2003 Komentáře Témata: Nezařazeno 1043 slov

Co mne asi nejvíce zarazilo po otevření hranic na tehdejší "kapitalistické" cizině, byl přístup k výchově dětí. Připadalo mi to nepochopitelné, jak malou autoritu mají rodiče, jak málo prosazují své rozumné požadavky na chování dítěte a s jakou lhostejností přecházejí vyložené naschvály svých potomků. Nedokázal jsem pochopit, proč neprosazují svou vůli třeba i násilím zejména v případech, kdy je ohroženo zdraví dětí ( jako přecházení cesty a pod.), proč nepoužijí represivní přístup tehdy, kdy není čas dítěti vysvětlit, proč je jeho chování nebezpečné? V té době mi to připadalo jako úsměvná úchylka. Musím přiznat, že dnes mne již humor zcela opustil.

Trvalo poměrně dlouho než jsem pochopil, o co kráčí. Částečně mi to objasnila moje spolužačka, žijící mnoho let v Kanadě. Vyprávěla pro mne neuvěřitelnou story o zákonech na "ochranu" dětí, sociálních pracovnicích, soudech. Vyprávěla, jak mezi nedělními pohádkami v televizi je pořad pro malé děti, kterým je vysvětlováno, jak se k nim má maminka chovat, a které "tetě" mají požalovat, když se tak chovat nebude. Však ona to potom s maminkou "vyřídí"! A se skřípěním zubů vyprávěli i jiní, kteří byli do takové společnosti přesazeni. Jak třeba nemohou zastavil sousedovic pětiletého kluka na návštěvě s rodiči v roznášení šlehačky po čalounění sedací soupravy. O presumpci neviny a přístupu sociálních pracovnic, o potížích nějakých známých, jejichž dítě se skutečně vydalo na bonzáckou stezku, o strachu z vlastního dítěte.

A koukejme se, přešlo pár let, věc dorazila až k nám. Na televizních obrazovkách se začínají objevovat příběhy týraných dětí, jsou vystavována dětská tělíčka posetá modřinami. Zapálené bojovnice s proporcemi věstonické Venuše či rachitické intelektuálky promlouvají k národu, líčí hrůzy a utrpení bezbranných obětí. A řešení je všem jasné: přísnější zákony, zrušení presumpce neviny, přísnější kontroly atd. Represe a zase represe.

Moderní civilizace , sama se prohlašující za tzv. "demokratickou", jako by se snažila předepsat i chování k vlastním potomkům zákonem. Zákonem vzešlým z pozoruhodných formálních rituálů, ovlivněných vším možným, jen ne úvahou o podstatě přirozeného lidského chování. Je zde snaha vsunout mezi členy rodiny, spojené v podstatě instinktivními vztahy, cizorodou vrstvu zákonů, lehce ovladatelnou z vnějšku. Oba rodiče pak vlastně nevychovávají "své" dítě, pouze podle "příbalového letáku" pečují o dítě, které si společnost přivlastnila. Je to jeden z mnoha způsobů, jak společnost proniká do nejintimnějších zákoutí rodinného života a mění ho.

A není to nakonec správné? Při pohledu na utýrané dvouleté dítě asi skoro nikdo nezaváhá a bude požadovat pro viníka nejvyšší možný trest, každopádně však odstranění takové kreatury z lidské společnosti. Tady není o čem diskutovat. Seřezání své ratolesti řemenem za mimořádnou rošťárnu ale už spousta lidí schválí a u jemného pohlavku si třeba v této zemi (zatím) nikdo ani neuvědomí, že by mohl dělat něco nepatřičného. Ano, je to otázka míry, ale přesto se většina obyvatel dané kulturní oblasti docela dobře shodne na oné hranici, která rozděluje výchovu od svévole či krutosti. Předpokládám, že je to člověku dáno již v jeho rodičovských instinktech tak, jak to vidíme u zvířat. Kdo viděl, jak starostlivá kočka přetáhne koťata packou, když ji nechtějí poslouchat, mne pochopí. Ale i ve zvířecí říši existují jedinci, kteří své potomky v záchvatu šílenství či ve stresu zabijí. Existence takových defektů je vždy věcí nějakého statistického rozdělení a proto se v populaci objevují zákonitě. Avšak jak nás přesvědčují lidské dějiny, příroda se sama postarala o to, aby takovéto úchylky neohrožovaly existenci lidského rodu. Nic takového se v masovém měřítku nedělo ani v dobách z dnešního pohledu barbarských. Naopak dnešní zákony v takzvaných "vyspělých" zemích deformují zhoubným způsobem soužití ve všech rodinách, ale excesům způsobeným defektními jedinci stejně nezabrání.

Druhou podobnou oblastí, kde se střetává naše biologická podstata s právním systémem, jsou sexuální vztahy. Zde probíhá vývoj naprosto analogicky. Dojemné rozhovory s týranými ženami, hrané scénky v televizním zpravodajství, předvádějící poplácávání šéfů po oblinách podřízených zaměstnankyň. Američané vymysleli nový trestný čin, který si Češi tak krásně komicky přeložili jako "sexuální harašení", pod který je možno zahrnout jakoukoli formu kontaktu mezi dvěma jedinci rozdílného pohlaví. Frustruje všechny, kteří ještě nebo již nejsou středního rodu. Zabraňuje jim třebas i v civilizací přefiltrované formě projevit přirozené vzorce pohlavního chování. Drakonické tresty, hrozící za každé vybočení z bezpohlavního chování, jen šíří strach napříč populací, ale skutečných sexuálním zločinům, pramenících navíc většinou z duševní poruchy, nemohou zabránit. Má-li někdo chorobné nutkání provést takový čin, jen těžko ho od toho odvrátí četba trestního zákoníku.

Asi každého napadne otázka: Proč? Proč se společnost tak energicky snaží pomocí zákonů sešněrovat oblasti, z nichž vyplývá pro slabší jedince relativně malé, ale z titulu přírodních zákonů neodstranitelné nebezpečí? Proč jí méně vadí třeba doprava či chudoba, kde počty mrtvých a zmrzačených dětí jsou stonásobně větší? Proč tytéž státy, které útlocitně trestají pohlavek dítěti nebo projevení sexuálního zájmu o osobu druhého pohlaví, na druhé straně provozují politiku vedoucí v jiných zemích k hladomoru, podporují destruktivní války nebo sami organizují agrese? Proč?

Domnívám se, že infiltrace moci do přirozených mezilidských vztahů a do rodinného života je jeden z významných zdrojů moci. Cílem je, aby se jedinec, připravený o poslední zbytky své suverenity a sebevědomí, zastrašený a frustrovaný, mohl stát snadným cílem ideologické manipulace, aby se ani v tom nejintimnějším soukromí nemohl skrýt před vůlí vládců. Ne nadarmo se všechna náboženství, nedostižné vzory moderních ideologií, snažila přivlastnit si ty nejsamozřejmější a nejintimnější činy jedince, regulovat je, ovlivňovat, schvalovat, či zakazovat. Vládnout lidskému sexuálnímu chování a výchově dětí, to byly vždy první starosti nositelů duševní totality!

Rodina v moderním světě již není pro jedince oázou převážně kladných emocí, teplou norou, do které se jedinec ukryje před drsnou realitou okolního světa nebo místem, kde člověk odkládá svoji ostražitost a bojovou zbroj. Je to místo další potenciální bitvy se společností a za chvíli nebude ani u nás kam se schovat. Stojíme všichni, každý sám, pěkně vyrovnaní v řadě na ostrém světle. Nazí před Zákonem. Před Jejich Zákonem.

Článek byl se svolením autora převzat ze serveru sprcha.com.

Známka 2.1 (hodnotilo 7)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 20 834