Bush se chystá napadnout pozitivní diskriminaci
Prezident Bush je prvým prezidentem po několika desítkách let, který se odvážil zpochybnit význam affirmative action - pozitivní diskriminace. Na jeho pokyn připravují právníci Bílého domu zprávu, která bude určena zasedání Nejvyššího soudu při projednávání případu Michiganské university. V projevu proneseném ve středu prohlásil Bush, že způsob, jakým univerzity přistupují k selekci studentů, je rozvratný, nečestný a není v souladu s ústavou.
Dále řekl: "Studenti jsou na univerzity přijímáni či odmítáni na základě barvy své kůže. Motivace pro tuto taktiku možná byla velmi dobrá, ale jejím výsledkem je diskriminace." Bush slíbil, že přijde s jiným plánem, jak zajistit, aby na univerzitách studovalo dostatek černých. Předpokládá se, že připomene svůj vlastní, docela úspěšný experiment z Texasu. V době, kdy tam byl guvernérem, navrhl, aby univerzity automaticky přijímaly 10 procent nejlepších studentů z každé školy. A protože mnohé školy v Americe jsou navštěvovány toliko černochy nebo Hispánci, zajistilo by to na univerzitách předepsané kvóty.
Připomeňme, že affirmative action má kořeny v první polovině dvacátého století. V roce 1941 podepsal prezident Franklin D. Roosevelt příkaz číslo 8802, který postavil mimo zákon rasovou segregaci při přijímání do zaměstnání pro firmy mající kontrakt na dodávky vojenské techniky pro vládu USA. V roce 1953 to byla komise Harryho S. Trumana, která doporučila při přijímání nových pracovníků "reagovat pozitivně u zájemců černé pleti". Poprvé použil výrazu affirmative action v roce 1965 ve svém příkazu číslo 11246 prezident Lyndon Johnson. Příkaz se ovšem týkal pouze firem, které dodávaly zboží pro federální vládu a nařízení bylo chápáno jako dočasné. Mělo pomoci barevným zařadit se do společnosti. Z dočasného opatření se stalo trvalé, protože žádný politik se od té doby neodvážil s tím hnout - navzdory tomu, že výzkumy veřejného mínění ukazují jen asi 29procentní podporu obyvatelstva pro affirmative action. Pro zrušení se vyjádřilo téměř šedesát procent dotázaných včetně mnoha černochů, kteří ji - zcela správně - považují za ponižující. Problémem je sice nevelká, ale o to hlasitější skupina zastánců této filozofie. Affirmative actions se totiž rozrostla do nestvůrných rozměrů, vznikl kolem ní celý průmysl a řada lidí si v něm našla velmi pohodlnou existenci. Každá univerzita (a každá firma) vydržuje kancelář, která dohlíží na dodržování stanovených kvót, vyšetřuje stížnosti studentů či pracovníků a přispívá k dusné rasové atmosféře.
Pětadvacet let odmítal Nejvyšší soud Spojených států rozhodnout o kterémkoliv případu affirmative action u vědomí, že jde o politicky explozivní materiál. Naposledy v roce 1976 rozhodoval případ Kalifornská univerzita versus Bakke. Tehdy podpořil pozitivní diskriminaci a jeho rozhodnutí vlastně odstartovalo proces affirmative actions na školách. Konečně nyní, po 27 letech, je Nejvyšší soud ochoten znovu vyslechnout případ pozitivní diskriminace. Jde o spor s univerzitou v Michiganu, kterou žalují odmítnutí bílí studenti, ačkoliv jejich studijní výsledky byly lepší, než výsledky přijatých černých studentů. Tato univerzita používá v přijímacím řízení bodovací systém. Příklad: k přijetí je nutno dosáhnout 70 bodů. 20 bodů získává žadatel automaticky za to, že je černoch. Běloch se 75 body získanými za prospěch nemá v tomto systému šanci před černochem s 60 body. K těm 60 se totiž přičte 20 bodů za černošství - a milý žadatel má rázem 80 bodů - o 5 více, než běloch.
Bushova zpráva nemůže Nejvyššímu soudu vnutit rozhodnutí, ale může je ovlivnit. Naznačí totiž, kterým směrem vane vítr z Washnigtonu.
Bushovo rozhodnutí vyvolalo bouři odporu. Protestuje známý černošský aktivista Jesse Jackson, protestují demokraté v čele s Tomem Daschle. I proslavená organizace ACLU (American Civil Liberty Union) silně podporuje pozitivní diskriminaci.
Zajímavá je debata, která vznikla kolem Bushova rozhodnutí na serveru kuro5hin. Ukázala, jak hluboce je pozitivní diskriminace prorostlá v americké společnosti. Mnoho lidí (možná větší polovina všech diskutujících) je přesvědčena o výhodách pozitivní diskriminace a domnívá se, že jen pomyslet na jiné řešení je projevem rasismu. Operují při tom s číslicemi a statistikami, které jsou (jak už to v případě každé lumpárny bývá) jen polovičaté. Zastánci pozitivní diskriminace např. tvrdí, že v roce 1990 dosáhlo 21,5 procenta bílé populace titulu bachelor či vyššího, ale jen 11,4 procenta černých a 9,2 procenta Hispánců. Ovšem titíž hlasatelé rovnosti odmítají vidět, že v témže roce dosáhlo titulu bachelor 36,6 procenta žluté populace, tedy Asiatů žijících v Americe. Asiaté jsou (zatím) rovněž chápani jako národnostní menšina a neplatí pro ně žádné kvóty. Kolik se jich přihlásí, tolik jich může studovat. Nejvíce znevýhodněni pozitivní diskriminací jsou tedy bílí. Ti, ač zdaleka nedosahují úspěšnosti jiné menšiny, Asiatů, musí přepustit své místo černým.
Jeden z diskutujících na kuro5hin uvádí ještě jinou zajímavou statistiku, kterou se v oficiálních mediích nikdy nedočtete, totiž statistiky rasově motivovaných trestných činů v USA. Tyto statistiky vytváří NCVS (National Crime Victimization Survey). V roce 1994 bylo v USA spácháno zhruba 1,7 milionu mezirasových trestných činů, z toho bylo 1 276 030 činů mezi rasou bílých a černých. V 90 procentech těchto trestných činů byl obětí běloch a útočníkem černoch, pouze v deseti procentech tomu bylo naopak. Zpráva NCVS dále uvádí, že ve sledovaném roce 1994 bylo spácháno 2 025 464 násilných trestných činů, z toho 1 140 670 (něco málo přes 56 procent) bylo zaměřeno proti bílým. Bílí spáchali 5 114 692 (tedy více jak dvojnásobek) násilných trestných činů, z toho ale bylo pouze 135 360 (necelých 2,6 procenta) zaměřeno proti černým.
V roce 1997 bylo 2 336 bílých a 718 černých obviněno z rasových zločinů (tzv. hate crime). Na první pohled to vypadá, že bílí páchají rasově motivované činy třikrát častěji než černí. Ale v přepočtu na celou populaci nám vyjde, že u černých je dvakrát vyšší pravděpodobnost ze spáchání rasově motivovaného zločinu, než u bílých. Tak takhle to je.
Zdá se, že Bushovo jednoduché myšlení se v tomto případě projevilo jako pozitivní. Umožnilo mu totiž bez kliček a zádrhelů vyslovit jednoduchou pravdu, kterou se jiní, sofistikovanější prezidenti, báli vyslovit. Staré přísloví říká: Není mraku, aby neměl stříbrnou obrubu. Platí to v tomto případě i o prezidentu Bushovi.
Prameny: