USA: Mít doma mapu Afghánistánu je poukázkou k trablům!

Tajní stáli ve dveřích a otravovali pětačtyřicet minut. Vyptávali se, zda má slečna Brownová doma také mapu Afghánistánu nebo nějaký protalibanský materiál. "Pořád jsem opakovala, že ne, že nic jiného nemám." Odešli částečně uspokojeni teprve když nazvala talibánce debily a kretény. Dnes se své zkušenosti s orwellovskou policií směje, ale přiznává, že prvých pár týdnů po návštěvě měla pěkný strach. Toho se zřejmě dodneška nezbavila, neboť odmítla ACLU (American Civil Liberties Union) poskytnout celé jméno a další údaje v obavě před dalšími represemi ze strany policie. Do dnešních dnů se obává volně mluvit na telefonu, psát emaily a dopisy. Není si jistá, zda není odposlouchávána.

Právě popsaný případ je jedním z mnoha, které se ACLU snaží zdokumentovat. ACLU nedávno oznámila, že začíná aktivně bojovat proti zákonu US Patriot Act. Zákon byl v listopadu 1999 protlačen kongresem i senátem za použití ne právě vybíravých praktik (viz článek Policejní stát). Připomeňme, že umožňuje dalekosáhlé odposlouchávání a tajné policejní prohlídky domů a kanceláří, aniž by bylo nutno předkládat důkazy o možné kriminální aktivitě. Mnoho právních expertů se shoduje na tom, že zákon zjevně porušuje první a čtvrtý dodatek americké ústavy.

Součástí kampaně bude i televizní šot představující ruku provádějící škrty a opravy v americké ústavě. (Kliknutím na výše uvedený link si můžete šot prohlédnout. Potřebujete k tomu Real Player.)

ACLU podala už 24 civilních žalob a formou inzerátů vyzývá všechny Američany, kteří se cítí být zákonem poškození, aby se přihlásili. S poškozenými se prý dveře netrhnou.

Jedním z dalších obětí vybičovaného amerického patriotismu je i Andrew Mandell, člen organizace protestující proti sankcím v Iráku Voices in the Wilderness, kterého udala úřednice na poště, protože si přál známky bez vlajky. Andrew byl vyslýchán chicagskou policií a inspektorem pošt poté, co se chystal odeslat 4000 dopisů svým příznivcům a odmítl na poště známky s americkou vlajkou. U přepážky vysvětlil úřednici, že někteří lidé by se mohli cítit dotčeni, a žádal jiné známky, bez vlajky. Úřednice řekla: "moment" a odešla do zadní místnosti, odkud promptně zavolala policii. Dostavili se dva muži zákona a vzali si Andrewa stranou. Musel vysvětlovat, co má proti americké vlajce. Policie ho nakonec nezatkla, ale úřednice mu odmítla jiné známky prodat a žádala ho, aby přišel příští den. Když se Andrew znovu na poště objevil, očekával ho tam už poštovní inspektor. Vzal si Andrewa do zadní kanceláře, kde ho podrobil dosti ponižujícímu výslechu. Andrew musel vysvětlovat, co jejich organizace dělá, čím se zabývá, odkud má peníze na své akce apod. Nakonec inspektor trval na tom, aby mu Andrew ukázal obsah odesílaných dopisů. Andrew byl nucen mu vyhovět, neboť jinak pošta odmítla dopisy převzít. A všechno jen proto, že nechtěl známky s vlajkou.

Tak takový je život v dnešní Americe. A to jsem se zmínil jen o jedné jeho stránce: o nejistotě obyčejného občana, zda jej pomstychtivý soused nebonznul pro "neamerickou činnost". Těžko říct, čeho se průměrný Američan dnes bojí více: zda útoku teroristů zvenčí, nebo vlastní policie, popř. toho, že se stane obětí nějakého šíleného odstřelovače, či další antraxové nákazy made in USA.

Strach z dalších teroristických útoků je ovšem promyšleně, spolu s nenávistí, neustále uměle přiživovan vládnoucí garniturou a médii. Nemine snad týdne, kdy by vláda nevarovala před možnými útoky.

Ukazuje se, že to, co mnozí předpovídali, se stalo. Ani drakonické zákony, ani obrovské posílení moci tajné policie a rozsáhlé odposlechy nezajistily Američanům větší bezpečnost.

Ani tady ještě není konec všem trablům průměrného Američana. I když je kován v americkém patriotismu, neochrání ho to před dalšími možnými nařčeními. Pořad si musí dávat pozor, aby nebyl obviněn z něčeho, co sice nesouvisí přímo s terorismem, ale může mu také pěkně zavařit. Např. sexuální harašení, urážka menšin, pedofilie (stačí, aby někdo měl doma obrázky -náctiletých v plavkách nebo aby jej vlastní dítko udalo, k čemuž je ve škole speciálně cvičeno), násilí k rodině (s požitkem vás udá vlastní manželka nebo soused), vypití piva na ulici, kouření na nepovoleném místě (což je už dnes skoro všude), vlastnictví hašišové cigarety nebo jen smůla, kdy vás policejní pes při náhodné prohlídce označí, že cítí ve vašich šatech marihuanu.

K dalším "radostným" stránkám si přidejme ekonomickou nejistotu vyplývající z dlouhotrvajícího poklesu produkce státní ekonomiky.

Američané nikdy příliš necestovali, ale poslední dobou je jejich nechuť podpořena docela pádnými důvody. Jednak je při každé cestě letadlem čeká absolvování neuvěřitelně ponižující prohlídky, a cestují-li za hranice, pak se k tomu ještě přidružuje celkem oprávněná obava, aby se - jako držitelé amerického pasu - nestali rukojmím nějakých muslimských či jiných fanatiků.

Říká se, že každá země má vládu, jakou si zaslouží. Zaslouží si to dnešní Američané? Obávám se, že do jisté míry ano. Dokud ještě mohli, měli se bouřit. Jak to říkal před časem kongresman Ron Paul v rozhovoru pro časopis Insight? "Naše práva byla značně omezena nejen našimi soudy, ale i Kongresem. Ať už to byl Kongres ochotně se vzdávající svých práv a povinností, nebo nedostatečně nezávislé soudy, je zde vidět nedostatek ostražitosti před kluzkou cestou dolů a nedostatek respektu a lásky k naším svobodám." Na dotaz co si myslí že by řekli zakladatelé amerického státu k zákonu Patriot Act, odpověděl: "Považovali by to za důvod k revoluci. Kvůli tomu přece také bojovali. Oni ovšem bojovali proti mnohem slabšímu útisku."