Humánní čin barona Fencla

Vladimír Stwora

19.12.2001 Komentáře Témata: Příroda 1306 slov

Český ministr zemědělství Fencl se zapsal do historie. Překonal dokonce čin knížete Schwarzenberga z roku 1730.

Ptáte se, co tak mimořádného ministr dokázal? Projevil snad neobyčejnou odvahu, zachránil někomu život nebo provedl nějaký jiný vysoce vážený čin, kterým by dokázal, že je opravdu mužem na svém místě, mužem hodného svého úřadu?

[Ilustrační foto]Nic takového. Ministr Fencl pouze skolil nejkrásnějšího a největšího jelena, jaký se na území českého státu vyskytoval od již zmíněného roku 1730. Šlo o osmnácteráka. Podle zvrhlého žebříčku hodnocení trofejí mysliveckých vrahounů, byl ohodnocen 250,89 bodu.

Fencl sám vystupuje s vrozenou skromností, netypickou pro takového lovce. Prohlásil, že ani sám příliš nechtěl, ale pracovníci Lesů na něj dlouho naléhali, aby konečně přišel a jelena zastřelil.

Dovedu si představit, jak takové naléhání vypadalo. Pojďme spolu nahlédnout do ministerské kanceláře:

Ministerská pracovna. Baron Fencl sedí za svým stolem a něco píše. Vchází sekretářka: "Pane ministře, je tady zase ta deputace myslivců, co tady byli před čtrnácti dny a pak znova minulý týden. Prý s vámi nutně potřebují mluvit."

"Řekla jste jim, že tady nejsem?"

"Řekla, ale nenechají se odbýt. Tvrdí, že budou čekat v předsálí tak dlouho , dokud nepřijdete. Víte, mně by to nevadilo, ale oni jsou takoví, jak bych to řekla, zemití..."

Ministr baron Fencl si povzdechne. "Co s nimi, tak je sem pusťte. Ale upozorněte je, že mám velmi málo času."

Vchází skupinka pěti chlapů v zelených loveckých kabátech s knoflíky z paroží. Jednomu z nich čouhá z kapsy láhev. Jakmile vešli, zavanula v místnosti vůně jehličí a ještě něčeho. Ministr baron Fencl si nejdříve nebyl jistý, ale pak nasál nosem a rázem poznal, co to je. Borovička, snad i rum. Alkoholový opar se šířil z dechu přítomných mužů v zeleném. Ale než stačil ministr Fencl svraštit čelo, první z deputace si odkašlal a spustil:

"Pane ministře, omlouváme se, že vyrušujeme, ale kdyby to nebylo tak důležité, nedovolili bychom si..."

"Tak ven s tím, nemám moc času," nepříliš vlídně reaguje ministr.

"Víte, excelence, my máme v oboře jelena. Je to parádní kus, osmnácterák..."

"No a? S tímhle mě obtěžujete? Tak ho zastřelte! Copak vás to mám učit?"

"Když my bychom rádi... jak bychom to řekli... my bychom rádi, kdybyste to udělal raději vy..."

"Já? Proč já?!"

"No, my víme, že holdujete také lovu. Tak jsme si mysleli, že by vám to snad udělalo radost... Vždyť za takový kus platí cizozemci 800 tisíc! A my bychom Vám ho nechali složit jen tak..."

"Jen tak?", nevěřícně kroutí hlavou ministr. Částka 800 tisíc mu připadá dosti zajímavá.

"Ano jen tak. Nic byste nemusel platit. Jen ..."

"Copak, copak? Tak ven s tím. Já věděl, že to nebude zadarmo."

"Nu, však víte. On se teď projednává ten zákon..."

Ministrovi se rozsvítilo. "Tak takhle je to... Vy filutové, vy si myslíte, že když mně přenecháte toho jelena, tak já pak přivřu oči nad těmi nesmysly, co jsou v tom zákoně, že jo?"

"No, nesmysly tam nejsou. To jsou všechno rozumné věci. Ale víte, jak to je. Řadě lidí se leccos nelíbí. A vy máte moc je malinko přesvědčit..."

Ministr přemýšlí. Vidina jelena osmnácteráka je lákavá. Kdypak se mu podaří takový kousek. "No, musel bych to uvážit...", opatrně naznačuje ochotu k jednání.

Muži v zeleném se rozzáří. "Věděli jsme, že nás pochopíte. A kdybyste se, excelence, neurazila, tady máte od nás ještě malou pozornost..." Chlap vytahuje flašku z kapsy.

"Ale jděte mi s tím, chlapi. V pracovní době nepiju."

"Však my neříkáme, že to máte vypít hned. To si vezměte s sebou a až půjdete na toho jelena, tak.... Na posedu je zima!"

V ministrovi se probudila docela dobrá nálada. Procitl v něm lovec, oči mu zasvítili. "Tak to tady nechte. A kdy že by to mělo být?"

"Nu, jen co toho osmnácteráka vystopujeme, dáme vám vědět."

"Tak platí. Ale to vám povídám, nikomu ani muk!"

"Spolehněte se, excelence. Nikdo se nic nedozví. A kdyby něco, řekneme, že ten jelen už byl starý a nemocný. Proti tomu nikdo nemůže nic namítat," couvají chlapi z ministerské pracovny. Ministr Fencl se pod vousy usmívá.

O nějaký týden později tedy novodobého šlechtice Fencla dopravili vrtulníkem do Hluboké nad Vltavou a pak autem do Poněšické obory. Zdali jej také do posedu vynesli, nebo zda odstřelil jelena rovnou z auta, zpráva neuvádí. Jisté je, že mysliveckým pohůnkům stačilo jelena nahnat před hledí pušky a šlechtický ministr pak srdnatě stiskl spoušť. Pro svůj humánní čin (u slabé a přestárlé zvěře je to prý humánní, takhle ukončit její život) si náhodou vybral 14. září - zrovinka den národního smutku za oběti terorismu. Po akci byl baron Fencl stejnou cestou dopraven zpět do Prahy, aby mohl pokračovat v truchlení.

Samozřejmě že nevím, jak se věc přesně udála. Vše je pouze fikce. Ale není bez zajímavosti si připomenout časovou posloupnost. 14.9. Fencl skolil jelena, 18.9. prošel zákon o myslivosti obecnou rozpravou, 21.9. proběhlo třetí čtení a schválení zákona, 7.12. jej Havel podepsal.

Ředitel Státních lesů Jiří Oliva má pro ministra Fencla jen slova uznání: "Svého 'úkolu' se zhostil profesionálně".

O tom nepochybuji, dodávám já.

Pomyslný rozhovor s mrtvým jelenem osmnácterákem

Zúčastnění: reportér (R), jelen (J)
(Poznámka: mrtvým jelenům se vyká)

R: Tak nám řekněte, jak to všechno bylo.

J: Inu, co by. Pásl jsem se, jako obvykle, u strže. Najednou se objevili nějací chlapi s holemi a mlátili do kmenů stromů. Ten zvuk mě vyděsil. Rozběhl jsem se směrem k řece, ale tam se najednou taky objevili chlapi a taky dělali hluk..."

R: A pak?

J: Nu, změnil jsem směr a běžel směrem k rozcestí. Ale tam byl plot, vlastně síť. Ještě včera tam nebyla a najednou tam je.

R: Pokračujte.

J: U rozcestí jsem tedy zahnul podél sítě doleva. Jinudy to nešlo. A za mnou pořád ti chlapi s holemi. Myslím, že měli dokonce psy. Víte, já bych jim normálně utek', silný jsem na to dost, ale oni mě hnali jedním směrem a nenechali mi odbočit.

R: Silný? Vždyť psali, že jste slabý kus!

J: Pane, já a slabý? Vyhrál jsem v létě všechny zápasy s mými konkurenty. Jen se podívejte, jaké jsem měl stádo laní.

R: No, dobře, to není tak důležité. Co bylo dále?

J: Inu, zahnali mě až na okraj rokle. Z jedné strany byla ta síť. Z druhé strany skály. A proti mně auto. V tom autě seděl muž. Já ho hned poznal. On to byl pan ministr Fencl. A s ním ještě dva, co jsem neznal. Pan Fencl na mě namířil - a prásk.

R: Zasáhl vás?

J: Zasáhl. Ale nezabil. Asi se mu třásla ruka. Jen mě poranil, takže jsem poklesl. To už ale přibíhali další muži. Volali: "Střílejte znovu, pane ministře!" On tedy znovu zamířil a vystřelil. A pak ještě jednou. Pak jsem to dostal na komoru a víc nevím.

R: Bolelo to?

J: To si myslím. Nikomu to nepřeji. Ale víte, mě na tom hřeje jedna věc: měl jsem důstojného soupeře. Nepadl jsem do rukou nějakého přiožralého strejce, byl to sám ministr baron Fencl, co se obtěžoval od svých tolik naléhavých úkolů, našel si čas a přijel. Představte si, přijel jen za mnou...

R: Ano, to je určitě správné, že to tak chápete.

J: A také mě hřeje, že teď u toho mého paroží bude navždy umístěna vizitka se jménem: "Ministr Fencl". To je velké štěstí a pro mne útěcha. To se pak radostně umírá. A když si představím, že moje smrt přesvědčila pana ministra protlačit ten zákon... Že se tedy vlastně spolupodílím na přijetí zákona, kterým se budou řídit miliony lidí...

(Jelen se zasnil. Věděl, k čemu ten zákon bude sloužit. Ale vrozený respekt k lidem mu nedovolil, aby to zbytečně připomínal. Jeleni totiž - na rozdíl od lidí - mají vrozený takt.)

Známka 2.6 (hodnotilo 5)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 23 505