Kanada den po volbách
V den voleb večer jsem hovořil s manželským párem. "Já ještě nevím, koho budu volit", říká paní, "ale nejspíše PC (Progressive Conservative - pozn. vydavatele). Oni to teď tady v Ontáriu dělají celkem dobře". Zalapal jsem po dechu. "Tyhle volby se ale netýkají provinční vlády. Jde o volby do federálu, tvůj hlas pozici konzervativců v provinční vládě neposílí." "Ne?" Paní vypadala zklamaně. "Chtěla jsem se na to zeptat volební komise, ale když to říkáš ty..." Raději jsem se dále neptal, koho tedy, když ne PC.
Následujícího dne se řeč ještě jednou stočila na volby. "Tak co, jak jsi volil?", ptal jsem se nevinně muže. "Liberály", říká on nejistě. "Posledních pár roků si vedli dobře... vysoká zaměstnanost... snížení daní..." Nenechal jsem ho domluvit. "A co ty nesplněné sliby, prokázané lži, finanční aféry, rozfofrované miliardy, nefunkční zdravotní systém, to ti nevadí?" "No jo, oni jsou to všechno stejní zloději. Každá strana má máslo na hlavě..." V tom jsem mu musel dát za pravdu. Přesto jsem se ještě nevzdával. "A proč ne Allianci?" "Protože je pořádně ještě nikdo nezná. A jsou tam ty náznaky rasismu a kdoví jakou ještě další skrytou agendu mají..."
Vox populi - suprema lex, neboli hlas lidu - nejvyšší zákon. Tak tedy lid promluvil. Pro mě byl rozhovor v jistém smyslu vysvětlující. Toto mi řekli ovšem kanadští Češi, tedy lidé s rozhledem širším, než Kanaďané, navíc na politiku zvyklí ještě z domova. Jak asi pak uvažuje normální, pologramotný, průměrný Kanaďan? Žádný z nich se o politiku příliš nezajímá. Dokud mají plnou ledničku a zajištěnou práci, omezují svůj podíl na vládě země na absolutní minimum. S poukazem na to, že politika je špinavá, si uzavřeli svůj život do hradby denních rituálů týkajících se práce, zábavy, nákupů, rodiny. Dokonce ji ignorují tak dalece, že ještě v den voleb nevědí, do jakého státního útvaru vlastně volí. Když už k volbám dojde, pokud vůbec volí, chtějí to mít co nejrychleji za sebou, slepě se nechávají vést primitvní propagandou, aniž by se pokusili proniknout pod tenký povrch toho, co se jim k věření předkládá. Toho pak samozřejmě využívají nejen zvolení papaláši a jejich kliky, ale i různé nátlakové skupiny k protlačování čím dál drastičtějších zákonů sloužících pouze nevelkým zájmovým skupinám.
Největší svinstva v historii byla vždycky uvedena v život za mlčenlivého souhlasu lhostejné většiny, která se naivně domnívá, že se jí to netýká.
Vraťme se k výsledkům voleb. Kdo tedy zvítězil? Zvítězili všichni ti, kteří považují stát za dojnou krávu, nemakačenkové, lenoši, flákači, buzeranti, feministky, menšiny, celá ta lidská chátra, zvítězila politická naivita, hloupost a krátkozrakost. Zvítězila pomluva a lež. Vítězství rudých liberálů je tak drtivé, že jim to umožní nejen formovat většinovou vládu, ale také protlačit doslova cokoliv. Čekalo se, že vyhrají, ovšem ne s takovou převahou. Geograficky vzato, provincie na západ od Ontária volily Allianci. Počínaje Ontáriem a dále na východ patří Kanada (krome Quebecu) liberálům. V samotném Ontáriu (nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější provincie Kanady, kde je ale také nejvíce nových emigrantů ze zemí Třetího světa) dostali liberálové 100 z možných 103 hlasů.
V televizních záběrech bylo zřetelně vidět, jak otřesení jsou vůdcové prohravších stran. Pouze Chretien se smál. Nazval nadcházející dobu "Golden opportunity" - zlatou příležitostí. O tom není pochyb, ale pro koho?
Před časem dali Češi svůj hlas Zemanově ČSSD, aby se pak následující roky nestačili divit. U Čechů to ovšem bylo spíše ze zoufalství (nebylo koho volit), u Kanaďanů je to z politické naivity a nedostatečného rozhledu. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Nakonec každá země má vládu, jakou si zaslouží.