Jaká vlastně je kanadská policie?
Podotýkám, že policajty mám rád asi tak jako většina z vás. Stále ve mně přetrvává ten pocit nejistoty ("Udělal jsem něco? Co na mě ví?"), jaký si vypěstuje člověk, žijící dlouhou dobu v totalitním státě. Nesetkávám se s kanadskou policií každý den, takže nechci generalizovat. Ale přesto těch několik situací, kdy jsem měl možnost hovořit s uniformovaným policistou, ve mně zanechalo celkem příznivý dojem.
Než se rozepíšu o své poslední zkušenosti, zde je jedna zajímavost. Patnáct let jezdím v Ontáriu autem. Za celou tu dobu jsem ani jednou nebyl vyzván, abych předložil řidičský průkaz nebo jakékoliv jiné dokumenty. Jen jednou jedinkrát jsem byl zastaven silniční kontrolou - šlo o celoprovinční akci, která měla postihovat řidiče s alkoholem v krvi. Bylo to asi před rokem. Vracel jsem se domů. V podjezdu pod dálnicí stála tři policejní auta s blikajícími majáčky. Už když jsem se blížil, viděl jsem, že tentokrát se jim nevyhnu. Policie brala jedno auto po druhém. A skutečně, policista naznačil rukou, abych zajel k okraji vozovky. Zastavil jsem a stáhl okénko. Policista došel až k autu, pozdravil a zeptal se: "Pil jste?". Odpověděl jsem, že nikoliv. "Děkuji, nashledanou", řekl a dodal: "Přeji bezpečnou jízdu. Tady máte nějaké slevy." Podal mi do okénka balíček slev do Canadian Tire (pro čtenáře z Čech - Canadian Tire je známý kanadský obchod s elektro-kovo-auto a já nevím s čím ještě). Žádná další kontrola, žádné doklady, žádné foukání do balónku. Odjížděl jsem udiven. Jak to, že mi věřil? Co kdybych pil a na otázku odpověděl, že nepil, uvěřil by mi? Když se policista sklonil k okénku, zřejmě čichem ohodnotil situaci v kabině: žádné lihové výpary. Ale mohl na to sázet? Mohl natolik důvěřovat kvalitě svého čichu? Odpověď zná jenom on sám, ale ve mně to zanechalo vcelku příznivý dojem.
V podstatě platí, že pokud nejste účastníky nehody, nebo pokud jste viditelně před očima policisty neporušili předpisy, tak policii prostě nezajímáte. Měl bych napsat "hrubě neporušili předpisy", protože drobné přestupky, jako nedání směrovky, se většinou velkoryse tolerují. Trestá se zejména vjezd do křižovatky na červenou, nezastavení na stopce a nezastavení před školním autobusem v obou směrech vozovky. Nedovolená rychlost se kontroluje - tu a tam. Ve skutečnosti na ni nikdo příliš nedbá.
Má poslední zkušenost s ontárijskou policií se datuje minulým týdnem. Než ji popíši, musím předeslat, že v Erindale parku, kam pravidelně jezdím venčit psy, se před čtrnácti dny udál zločin. Byla tam nalezena mrtvolka dítěte sotva narozeného. Policie následují den celý park uzavřela a prohledala. Jestli něco našla, nevím. O věci jsem byl informován televizí.
A ještě o jednom detailu se musím zmínit. Ten den jsem vyjel bez dokladů. Normálně to nedělám, v případě kontroly totiž hrozí postih. Jako všude na světě, tak i v Ontáriu řidiči musí mít u sebe mít řidičský a technický průkaz společně s dokladem o pojištění. Jenže ten den jsem doklady neměl, manželka omylem vzala mou peněženku s sebou do práce. Věděl jsem, že je nemám, ale říkal jsem si "dám si pozor, abych nebyl účastníkem nehody, pravděpodobnost, že by někdo chtěl vidět můj řidičák, je tak jako tak mizivá..."
Člověk míní a pánbůh (nebo policie?) mění. Přijíždím k vjezdu do Erindale parku. Napříč cestou stojí policejní auto, policista mi dává rukou znamení, abych zastavil. Zastavuji a stahuji okénko.
"Dobrý den, nezlobte se, že vás zastavuji", říká, "ale chtěl jsem se jen zeptat, jezdíte tady často?" "Ano, každý den." "A nebyl jste tady náhodou 24. dubna?" Vzpomněl jsem si, že asi myslí ten den, kdy se v parku našla mrtvolka dítěte. Ještě jsem si to ověřil: "To bylo ten den, kdy se TO stalo?" "Ano." "Byl jsem tady, dokonce jsem tady byl dvě hodiny před tím, než jste TO našli " (věděl jsem z televize, že mrtvolku našli kolem 16. hodiny). "A nevšiml jste si něčeho?" ptá se. "Bohužel", říkám. "Kdybych si všiml, už bych vám to dal vědět. Chodím vždycky až dozadu do parku a tady (rukou jsem ukázal na místo, kde se podle televize vše událo) nikdy nebývám." "Dobře, kdybyste si na něco vzpomněl, dejte nám vědět. A můžete mi, prosím, ukázat váš řidičský průkaz? Možná že vás budeme ještě kontaktovat." Strnul jsem. Samozřejmě jsem věděl, že žádný u sebe nemám. Přesto jsem dělal, jako že ho hledám, pak sehrál překvapeného a povídám: "Nemám, asi jsem ho zapomněl." "Dobře, já si aspoň zapíšu vaše jméno a adresu ", povídá on jako by to byla nejběžnější věc na světě, jezdit bez dokladů. Nadiktoval jsem jméno a adresu. Ani nemrkl. Poděkoval a já pokračoval v jízdě do parku. Muselo mu být jasné tak jako mně, že právě přišel na přestupek a že toho klidně mohl využít ve svůj prospěch a začít mě (alespoň malinko) buzerovat. Ale neučinil tak. Později mě napadlo, že asi nebyl od dopraváků, třeba to nebyl jeho "business"chytat dopravní přestupky, ale stejně kolegialita a profesní spřízněnost u něj mohla zvítězit; jistě by mu nedalo žádnou práci zavolat kolegy a upozornit na mě. Nestalo se tak a já mu touto cestou děkuju.
Nedá mi to, abych v tomto okamžiku tuto zkušenost s policií kanadskou neporovnal s jinou s policií v České republice.
Přístup tamní policie je přece jenom malinko jiný. Jezdil jsem v Čechách jen čtrnáct dnů, přesto se mi stalo, že jsem byl jednou zastaven hlídkou, aniž bych provedl přestupek. Policista chtěl vidět doklady, řidičský průkaz, ústřižek z pojišťovny, malý techničák, pak snad dokonce i velký techničák - už si na to příliš nepamatuji, ale překvapilo mě to. Nebyl totiž žádný důvod mě kontrolovat. Na předložený ontárijský řidičský průkaz hleděli čeští policisté značně nejistě (řídil jsem Favorit s místní SPZ), zřetelně jsem viděl, jak namáhají mozky, co s tím. Nakonec ho uznali, ale neodpustili si kontrolu světel, blinkrů a pneumatik.
Opakuji, co jsem řekl v úvodu, že totiž příliš mnoho kontaktů s policií nemám; snad bych neměl chválit dne před večerem, neboť není všem dnům konec a dnešní plus se může zítra změnit v mínus. Ale nemohu si pomoct. Korektní chování zdejší policie mi zatím imponuje.
Bylo by zajímavé přečíst si vaše zkušenosti s policií - ať už z Kanady nebo z Ameriky, popřípadě i z Čech. Uvítám vaše příspěvky a rád je zde uveřejním. Čirou náhodou vyšel 10.5. v Neviditelném psu článek Dva pilíře spravedlnosti od Jerryho Plška z Austrálie. Popisuje v něm svou zkušenost s rakouskou a českou policií. Porovnejte.
Rovněž zajímavá je zkušenost Romana Vosického z USA. Na adrese http://www.cml.cz/humpolak/usa1999.htm publikuje Roman své postřehy (formou deníčku) z USA. I on se střetl s americkou policii, svůj zážitek nám na výše uvedené adrese předkládá. Pozor, článek je to dlouhý, zmíněnou událost najdete až na konci, předposlední odstavec.