Kanadské zákony potřebují oprášit

Federální vláda levicových liberálů se pod silným tlakem veřejnosti začala konečně hýbat a má připravenu novou verzi zákona pro nezletilé provinilce k projednání v legislativě. Podle mnohých odborníků a značné části veřejnosti (zejména z řad postižených) je však nová verze v některých pasažích ještě horší než ta současná, jak nedávno napsala v torontském SUNu známá novinářka, zabývající se touto problematikou, Linda Williamsonová : "Široká veřejnost se právem táže, proč se má výše trestu posuzovat zcela neefektivně podle věku provinilce a nikoliv podle závažnosti přestupku, jak se to snaží praktikovat v mnoha státech Unie v sousedních USA podle jednoduchého pravidla - dospělý trest za dospělý přestupek. (Adult time for adult crime)". Jedná-li se o nebezpečné nezletilé recidivisty, kteří v mnoha případech páchají násilné trestné činy opakovaně na stejných obětech, pak jediný způsob zajištění relativní bezpečnosti postižených je soudit je podle stejné litery jako dospělé provinilce. Nutno dodat, že právní systém v USA zdaleka není perfektní a má v menší či větší míře stejné problémy jako kanadský.

Kanadský zákon o nezletilých provinilcích ve svém současném znění říká, že provinilec mladší dvanácti let je trestně nepostižitelný (bez ohledu na závažnost provinění včetně vražd) a soud může pouze nařídit psychiatrické vyšetření a podle výsledku nařídit ústavní léčbu, případně zvýšený rodičovský dohled. Je-li provinilec ve věku mezi 12 až 18 roky, je maximální výše trestu 3 roky v nápravném zařízení pro mladistvé. Bylo by možné uvést bezpočetné množství příkladů svědčících o zhoubnosti a snadné zneužitelnosti této nesmyslné části kanadského trestního práva, ale dva za všechny:

Před pár lety brutálně znásilnil 11letý torontský chlapec o rok starší dívku. Když byl krátce po činu zatýkán, řekl s úsměvem policistům, aby se zbytečně nevzrušovali, když dobře vědí, že po sepsání protokolu ho musejí odvézt zpět domů, velmi dobře znaje YOA. Policista, který nezletilého násilníka zatýkal, řekl v TV, že nejhorší na celé věci je fakt, že ten chlapec má stoprocentní pravdu. A dodal, že příslušný zákon je mnohem nebezpečnější než onen provinilec. Před několika měsíci otřásla torontskou veřejností brutální vražda 14letého Mattiho Baranowského, vzorného studenta a velmi slušného chlapce. Parta nezletilých Mattiho obklíčila a  požadovala peníze a cigarety. Nemaje ani jedno, ani druhé Matti nemohl vyhovět a nikotýnuchtiví násilníci jej v záchvatu vzteku ukopali k smrti. Po tomto silně publikovaném případu (vyšetřování není ještě ukončeno) se začali otevírat oči i mnohým podporovatelům současné verze YOA, bohužel nikoliv levicové federální vládě a jejímu pokryteckému předsedovi Jeanovi Chretiénovi.

Pracovní a zaměstnanecké zákony páchají mnoho zla byznysu, kdy firmy (zejména stavební), které mají odborově organizované zaměstnance, mohou jen stěží konkurovat firmám, jejihchž zaměstnanci odborově organizováni nejsou. Typickým příkladem jsou řetězové supermarkety jako je Loblaws nebo Miracle, které téměř vůbec nepřibírají zaměstnance na plný úvazek a raději drží více zaměstnanců na částečný úvazek, protože jim nemusí platit zákonem stanovené benefity a mohou je kdykoliv propustit, lépe řečeno nezavolat. Tento trend, ke kterému jsou zaměstnavatelé nevhodnými pracovními zákony tlačeni, se v posledních letech bohužel rozšiřuje téměř do všech průmyslových oblastí, kde specifika neumožňují zaměstnávat na kontrakty. (Výborný článek na toto téma napsala 21. března t.r. v torontském SUNu erudovaná novinářka, zabývající se touto tématikou, Christina Blizzardová.)

Majetkoprávní zákony jsou baštou pro právníky. Systém (stejně jako v USA) přímo nabádá, aby se každý co nejvíce soudil, o čemž svědčí skutečnost, že zatímco Kanada a USA, mající dohromady přibližně 300 miliónů obyvatel, což představuje asi 5 procent světové populace, mají však 70 procent všech světových právníků. Pro přirovnání - v těchto dvou zemích žije téměř o 250 tisíc více právníků než lékařů. Důsledky tohoto stavu si lze snadno představit. Jeden příklad, jak to v současné době vypadá: Před pár lety zastavila v sousedních USA 80letá dáma svůj vůz před restaurací MacDonald, kam si šla koupit kávu. Když se zakoupeným kelímkem kávy sedala zpět za volant, kelímek jí vypadl z ruky, káva se jí vylila do klína a způsobila staré paní popáleniny na nohou a genitáliích. Případ se dostal k soudu a babička-motoristka dostala na základě skutečnosti, že nebyla prodávajícími upozorněna, že káva je vřelá, odškodné bolestné ve výši 2 miliónů dolarů.

Přebujelost právní komunity v Kanadě jde pochopitelně ruku v ruce s přebujelostí státních zaměstnanců, kteří mají mnohem vyšší platy a jistoty než její kolegové ve stejných profesích a funkcích, kteří jsou zaměstnáni v soukromých firmách a ze svých daní státní zaměstnance platí.

Bytové zákony jednoznačně znevýhodňují majitele domů, kteří nesmějí nájemníka-neplatiče z bytu vykázat až šest měsíců. Kdo se o to pokusí, nejenže musí nájemníka pustit zpět do bytu, ale navíc riskuje trestní stíhání, jak se o tom neblaze přesvědčil jeden můj známý, kterému nájemník přestal platit činži, ale nepřestal se věnovat bujným pitkám s kumpány v jím pronajatém a neplaceném pokoji. Trpělivost mého přítele přetekla, když potkal nájemníka-neplatiče, který byl téměř denně přiopilý v obchodě s likéry, kde měl nákup, jehož cena bohatě přesahovala výši týdenního nájemného, které už delší dobu neplatil. Známý se rozhodl pro rázné řešení. Večer zaklepal neplatiči na dveře, naposledy jej vyzval, aby dlužnou částku vyrovnal, a když mu nebylo vyhověno, chytil opilce za flígr a promptně jej vykvartýroval. Téměř okamžitě po tom, co přítel vynosil (dočasně) vystěhovanému nájemníkovi jeho věci před dům, se objevilo policejní auto a následovala zatýkací procedura. Dvě žaloby - nezákonné vystěhování a fyzické napadení. Přítel si sice s odřenýma ušima zachoval neposkvrněný trestní rejstřík, ale náklady obhajovací procedury, na kterou musel pochopitelně najmout advokáta, mnohonásobně převýšily dlužnou částku neplatícího nájemníka, kterou stejně nikdy nedostal.

Ukázkou právní nefunkčnosti je tzv. zákon malých pohledávek (small claim), na jehož základě je možné se téměř bezplatně soudit o pohledávku nepřesahující částku 5 tisíc dolarů. Krajanský soukromý automechanik Ivo Štefka měl zákazníka, který jezdil do jeho autoservisu (PRO TUNE ) několik let a vždy platitl účty bez nejmenších problémů. Jednou však přijel s větší závadou a částka za opravu dosahovala téměř 2 tisíc dolarů. Ivo nic zlého netušíce, ochotně šek přijal. K velkému překvapení příjemce šek nebyl kryt, a když pokusy kontaktovat dlužníka skončily neúspěšně, případ se dostal k soudu malých pohledávek. Dlužník se k soudu ani nedostavil - verdikt vyzněl jednoznačně ve prospěch žalující strany. Konec dobrý, všechno dobré? Chyba lávky! Ivo byl právníkem upozorněn, že tento soud má pouze rozhodovací, nikoliv však vymáhací právo. Právník dále informoval Iva, že k vymáhání částky by bylo nutné zahájit další, nikoliv bezplatnou proceduru, jejíž náklady, včetně právníkova honoráře, by bohatě přesáhly dlužnou částku, přičemž peníze by poškozený obdržel jen v případě, že by dlužník byl solventní, pokud by byl vůbec nalezen.

Kanadské emigrační zákony jsou již několik desetiletí zprofanovány do té míry, že mezinárodní gangy, pašující ilegální přistěhovalce do této země, se ani neobtěžují instruovat pašované "zákazníky", jak mají po příjezdu kanadským emigračním úředníkům zdůvodnit útěk z původní země, aby příchod měl právní legitimitu a kvalifikoval je k získání azylu. Lídři těchto gangů, vydělávající na pašování lidí pohádkové částky, dobře vědí, že jakmile s lidským nákladem dorazí ke kanadským břehům, je téměž jisté, že nebude nikdy poslán zpět, ať utečenci vypovědí cokoliv. Názorně o tom svědčí loňský příjezd několika zrezivělých lodí přeplněných čínskými uprchlíky. Při výslechu emigračními úředníky tito lidé zcela bezelstně vypověděli, že po eventuálním návratu jim žádné represe nehrozí a že jejich útěk nebyl motitován politicky, že si chtěli pouze polepšit ekonomicky. Žádná šikana na nich před útěkem páchána nebyla. Podle Charty lidských práv a kanadských zákonů neměli tedy v žádném případě právní nárok na obdržení azylu. Nikdo se rovněž nezabýval otázkou, kde tito "chudáci" vzali v (byť s MacDonaldy) stále komunistické Číně 40 tisíc dolarů na hlavu, které museli údajně zaplatit, aby se mohli nalodit. Racionálně uvažující čtenář se zřejmě domnívá, že byli deportováni zpět. Nikoliv. Pokrytecký premiér Chretién, dobře znajíc velikost a sílu čínské komunity v Kanadě, nechtěl přijít o hlasy ve volbách a zákony nezákony, jednoznačně rozhodl, že zmínění čínští příchozí deportováni nebudou. Lze se potom divit, když sám premiér tímto způsobem snižuje autoritu kanadských emigračních zákonů, že je nikdo na světě nebere vážně?

Kanadské daňové zákony jsou škodlivé do té míry, že svou výší vyhánějí ze země nejen špičkové lékaře a vědce, ale v posledních letech i kvalifikované řemeslníky. V sousedních USA jsou podstatně nižší daně a navíc majitelé domů a soukromých bytů mohou odepsat hypotékové platby z daně z příjmu, což v Kanadě nelze (pokud v obývaném objektu není rovněž byznys). Některé pasáže kanadských daňových zákonů jsou mírně řečeno proti zdravému rozumu.

Příklad: rozvedený manžel(ka) může alimenty placené na manželku (la) odepsat z daně z příjmu, ale alimenty placené na děti odepsat nesmí. Naopak tyto peníze jsou příjemci, mající děti v péči, zdaněny. Peníze, které, pokud byly legálně nabyty, musely být už jednou zdaněny. Smysl této části zákona zná zřejmě jen federální premiér Chretién a jeho liberální kabinet, který v roce 1997 možnost odpisu alimentů na děti z daní zrušil.

Rozvodové zákony v Kanadě svou snadnou zneužitelností vytvářejí zdlouhavé a nákladné procedury opět s jediným jistým vítězem - zastupujícími právníky. Svědčí o tom případ jednoho ontárijského faráře, jemuž přestalo fungovat manželství. Manželka požádala o rozvod a vzhledem k tomu, že ve svazku byl značný majetek a tři děti, bylo téměř jisté, že případ si vyžádá dlouhou a ne levnou proceduru. Manželka si chtěla zvýhodnit pozici a manžela křivě nařkla (což je bohužel v Kanadě častý jev), že pohlavně zneužíval jedno z dětí. Skutečnost, že se farářova žena k tomuto podlému činu uvolila zrovna v době, kdy byly v kanadských médiích zveřejňovány informace o mnohaletých oplzlostech, páchaných na sirotcích řádovými katechety, nebyla zřejmě náhodná. Pro (byť nekatolického) faráře přišlo obvinění ve velmi nevhodnou dobu, kdy veřejné mínění nebylo církevním hodnostářům příliš nakloněno. Farář, který krátce po obdržení žaloby prodělal infarkt ( v průběhu téměř dvouleté procedury pak ještě jeden), byl nucen kromě rozvodového advokáta najmout ještě špičkového trestního obhájce, specialistu na podobné případy. Díky drobným rozporům v manželčině výpovědi, se situace začala obracet. Svědectví dítěte, které měl farář zneužít, rovněž vyznělo ve prospěch nařčeného. Manželka nakonec přiznala, že si obvinění vymyslela. Očištění jména však přišlo faráře velmi draho. Kromě újmy na zdraví musel zaplatit advokátům a na dalších výdajích spojených s případem 280 tisíc dolarů, a nakonec byl donucen vyhlásit osobní bankrot. Špičkoví právníci mají honorář až tisíc dolarů na hodinu. Částka, kterou myč nádobí vydělá zhruba za měsíc.

Společensky nejnebezpečnější jsou v Kanadě zákony trestní. Směšné trestní sazby, kdy nejvyšší možný trest - doživotí bez možnosti podmínečného propuštění nejméně 25 let, ve skutečnosti znamená spíše 12 nebo15 let, a to i za brutální vraždy, jsou zneuctěním památky obětí. Typickým příkladem směšných rozsudků je případ vražedné manželské dvojice Homolka&Bernardo, kdy Karla Homolková výměnou za svědeckou výpověď proti manželovi Paulu Bernardovi obdržela pohádkový trest 12 let za tři vraždy, na nichž se aktivně účastnila, přičemž jednou z obětí byla její vlastní mladší sestra.

Podmínečně propuštěný vrah nezřídka kdy znovu vraždí pouhých několik hodin po propuštění na svobodu, jak se to stalo před několika lety např. v Britské Kolumbii. Většina Kanaďanů, jak ukazují opakované průzkumy, je pro znovuzavedení trestu smrti, který byl zrušen v roce 1976 tehdejší liberální vládou. Současná levicová federální vláda však tuto myšlenku zásadně odmítá. Někteří odborníci se domnívají, že je třeba změnit kritéria používaná při selekci juristů. Nezřídka kdy juristé s intelektuální kapacitou na úrovni poručíka Duba projednávají závažný soudní případ způsobem, který není nepodobný stylu úřadování pánů radních města Kocourkova. O úrovni juristů před časem krajanské čtenáře informovala ve výborném článku na stránkách Nového domova spisovatelka Zdena Salivarová.

Dnešní neblahý stav kanadské justice však nebyl vždycky. Mnoho novinářů se domnívá, že nezdravý trend začal po roce 1968 (nejen v právním systému), kdy byl poprvé zvolen federálním premiérem silně levicový idealista, liberál Pierre Trudeau. Liberálové pod jeho vedením vládli v Kanadě s několikaměsíčním přerušením v letech 1979-80, od roku 1968 až do roku 1984. Do Trudeauova zvolení byl kanadský státní dluh téměř nulový, zatímco dnes má Kanada na počet obyvatel nejvyšší dluh na světě (téměř 600 miliard dolarů ). Kurs kanadského dolaru byl do té doby vyšší amerického - v dnešní zubožené formě má kanadský dolar hodnotu asi 68 centů amerického.

Pierre Trudeau kromě toho, že zrušil trest smrti, zavedl (v dnešní podobě) zmíněný zákon o nezletilých provinilcích a "zliberalizoval" emigrační zákony do dnešní smutné podoby. Současný federální premiér Jean Chretién - Trudeaův blízký přítel, zastával v jeho éře významné ministerské funkce, mj. ministra financí a ministra spravedlnosti, a je tudíž spoluzodpovědný za dnešní neblahý stav těchto resortů. Liberální vlády, ať už ty v letech 1968-84 nebo ta dnešní, která vládne od roku 1993, nikdy nedělaly legislativní změny podle potřeb, které vyžadovala situace, nýbrž podle ideologických představ. Dnešní stav je výsledkem, nebo lépe řečeno důsledkem trendu, který nebyl přizpůsoben přirozenému vývoji země.