Alchymista

Patří mezi ně Exupéryho Malý princ, Čapkovy Apokryfy, Nietzscheho Tak pravil Zarathustra. Nedávno jsem do této útlé kolekce zařadil novou knihu. Je od člověka, jehož jméno jsem nikdy předtím neslyšel. (Ale přiznám se, nejsem příliš sečtělý.) Přitom je to současník, narodil se v roce 1947. Brazilský autor Paulo Coelho napsal knihu Alchymista.

A teď už se začtěte, a máte-li čas, přemýšlejte o tom, co nám Paulo sděluje.

Ukázka

Předchozí děj: Španělský pastevec ovcí Santiago se vydá do Afriky hledat poklad. Realizuje svůj sen, neboli píše svůj Osobní příběh, jak se to v knize nazývá.

Další dva dny jeli mlčky dál. Alchymista byl teď mnohem opatrnější, protože se blížili k oblasti nejprudších bojů. A chlapec se snažil naslouchat svému srdci.

S tím srdcem byla potíž: dřív bylo pořád na odchodu, a teď chtělo stůj co stůj dojít. Někdy celé hodiny vyprávělo teskné příběhy, jindy je tak dojal východ slunce v poušti, že Santiago Stěží potlačil Slzy. To srdce tlouklo rychleji, když k němu promlouvalo o pokladu, a zase zpomalilo, když jeho oči bloudily na nekonečném pouštním obzoru. Nikdy však nemlčelo, ba ani když Alchymista s chlapcem nepronesli ani slovo.

"Proč mám naslouchat svému srdci?" zeptal se Santiago, když se toho dne utábořili.

"Protože tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad."

"Moje srdce je neklidné," pokračoval Santiago. "Má sny, dojímá se a je zamilované do ženy z pouště. Pořád po mně něco chce a často mi v noci nedá spát, když na ni myslím."

"Tak je to dobře. Tvoje srdce žije. Poslouchej dál, co ti chce povědět."

V následujících třech dnech minuli několik bojovníků a dál ší zahlédli na obzoru. Santiagovo srdce začalo mluvit o strachu. Vykládalo příběhy, které slyšelo od Duše světa, příběhy mužů, kteří se vypravili hledat svůj poklad a nikdy ho nenašli. Postrašilo ho pomyšlením, že i jemu by se to mohlo stát, nebo že by mohl zemřít v poušti. Podruhé mu tvrdilo, že už mu stačí láska a hodně zlaťáků.

"Mám zrádné srdce," řekl Alchymistovi, když se zastavili, aby dopřáli koním chvilku odpočinku. "Nechce, abych jel dál."

"To je dobře," odpověděl Alchymista. "Dokazuje to, že tvé srdce žije. Strach vyměnit vše, čeho jsme dosáhli, za pouhý sen, je docela přirozený."

"Proč tedy mám svému srdci naslouchat?"

"Protože se ti nikdy nepodaří je umlčet. A i kdybys dělal, že neposloucháš, co ti říká, bude ti v prsou ustavičně opakovat, co si myslí o životě a o světě."

"I kdyby bylo zrádné?"

"Zrada je rána, kterou nečekáme. Budeš-li své srdce dobře znát, nikdy k tornu nedojde. Protože budeš znát jeho sny a jeho přání a budeš vědět, co s nimi.

Svému srdci nikdo neunikne. Proto je lepší poslouchat, co říká, aby nikdy nedošlo k ráně, kterou nečekáš."

Jeli pouští a chlapec dál naslouchal svému srdci. Začínal znát jeho úskoky a lsti a učil se je brát takové, jaké je. A to pak přestal mít strach a už se mu nechtělo vrátit, protože jednou odpoledne mu srdce řeklo, že je spokojené. - A i kdybych si trochu stěžovalo, - říkalo mu, - je to proto, že jsem lidské srdce, a to už takové bývá. Má strach uskutečnit své největší sny, protože si myslí, že si je nezaslouží nebo že to nedokáže. Srdce umírá strachy už jen při pomyšlení na lásku, která zmizí navždy, na okamžik, který nesplní očekávání, na poklad, který místo aby byl nalezen, zůstane navěky skryt v písku. Protože když k tomu dojde, srdce nakonec velice trpí.

"Moje srdce má z utrpení strach," řekl chlapec Alchymistovi, když se jednou v noci dívali na bezměsíčnou oblohu.

"Řekni mu, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. A že žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s Věčností."

- Každý okamžik hledání je okamžikem setkání, - řekl chlapec svému srdci. - Při hledání pokladu jsou všechny dny skvělé, protože vím, že každá chvíle naplňuje sen o tom, že jej najdu. Při hledání pokladu jsem cestou objevil věci, které bych byl nikdy nedoufal najít, kdybych neměl odvahu pokusit se o něco, co je pastýřům nedostupné.

Jeho srdce pak na celé odpoledne ztichlo. V noci chlapec klidně spal, a když se probudil, srdce mu začalo říkat věci z Duše světa. - Šťastný člověk je ten, který má v nitru Boha, pravilo. A štěstí lze najít v pouhém zrnku písku z pouště, tak jak to říkal Alchymista. To proto, že zrnko písku je jedním z momentů Stvoření, a Vesmíru trvalo celé miliardy let, než je stvořil. - Každý člověk na Zemi má poklad, který na něj čeká, - řeklo mu srdce. - My o těch pokladech ani moc nemluvíme, protože lidé už je netouží najít. Říkáme o nich jenom dětem. Pak už necháme na životě, aby vedl každého k jeho osudu. Bohužel však jen málokdo jde cestou, která mu byla vyznačena, což je cesta Osobního příběhu a štěstí. Ostatním připadá svět hrozivý - a proto se stává stále hrozivějším.

Srdce pak promlouvá hlasem stále tišším, ale nikdy docela neumlkne. A my jsme raději, když naše slova nikdo neposlouchá: nechceme, aby lidé trpěli proto, že nešli za svým srdcem.

"Proč tedy srdce neřekne lidem, aby šli dál za svými sny?" zeptal se Santiago Alchymisty.

"Protože v tom případě srdce trpí nejvíc. A srdce nemá rádo utrpení."

Od té chvíle Santiago svému srdci rozuměl. Poprosil je, aby ho nikdy neopouštělo. Poprosil je, aby se mu sevřelo v prsou a vyslalo varovný signál, kdyby se svým snům vzdálil. A přísahal, že toho signálu vždycky uposlechne.

Večer si pak o tom promluvil s Alchymistou. A Alchymista pochopil, že chlapcovo srdce se vrátilo k Duši světa.

"Co mám dělat teď?" zeptal se Santiago.

"Jdi dál k pyramidám," odpověděl Alchymista. "A pořád dávej pozor na znamení. Tvoje srdce už je s to ukázat ti poklad."

"To bylo to, co jsem ještě potřeboval vědět?"

"Ne," odpověděl Alchymista. "Ještě musíš poznat další věc: vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všecko, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká ,umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky'.

Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele."

Santiago si vzpomněl na jedno staré přísloví z rodného kraje. Říkalo, že nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem.