Ještě jednou Stephen Leacock

Moje finanční kariéra

Kdykoli přijdu do banky, dostanu trému. Trémují mě úředníci, trémují mě bankovní přepážky, trémuje mě pohled na peníze, trémuje mě všecko. V okamžiku, kdy překročím bankovní práh a pokusím se o nějakou finanční transakci, stane se ze mne nepříčetný idiot.

Věděl jsem to už předem, ale zvýšili mi gáži na padesát dolarů měsíčně a mne se zmocnil pocit, že ty peníze nepatří nikam jinam než do banky.

Tak jsem se vplížil dovnitř a rozhlédl jsem se plaše po úřednících. Byl jsem přesvědčen, že člověk, který si chce otevřít šekové konto, musí se nutně poradit s bankovním ředitelem.

Přistoupil jsem k přepážce označené "osobní účty".

Účetní byl dlouhý a chladně povznesený nelida. Už sám pohled na něj mě ztrémova1. Promluvil jsem hrobovým hlasem., "Můžu mluvit s ředitelem?" zeptal jsem se a významně jsem dodal: "Důvěrně." Nevím, proč jsem řekl to "důvěrně".

"Zajisté," odpověděl účetní a přivedl ho.

Ředitel byl seriózní a klidný muž. Svíral jsem v kapse svých šestapadesát dolarů, zmačkaných do kuličky.

"Vy jste ředitel?" oslovil jsem ho. Bůh ví, že jsem o tom nijak nepochyboval.

"Ano," přisvědčil.

"Můžu s vámi mluvit," zeptal jsem se, "důvěrně?" Nechtěl jsem to "důvěrně" znovu opakovat, ale když už jsem s ním mluvil, ztratila by bez toho otázka smysl.

Ředitel se na mne podíval znepokojeně. Myslel si, že mu chci odhalit nějaké strašné tajemství.

"Pojďte se mnou!" vybídl mě a zavedl mě do soukromé kanceláře. Otočil klíčem v zámku.

"Tady nás nikdo nemůže rušit," poznamenal, "posaďte se!" Posadili jsme se oba a dívali jsme se jeden na druhého. Nemohl jsem ze sebe vypravit hlásku.

"Vy jste asi od Pinkertonů, ne?" ozval se ředitel.

Usoudil z mého temného chování, že jsem soukromý detektiv. Věděl jsem, co si myslí, a bylo mi z toho ještě hůř.

"Ne, od Pinkertonů ne," odpověděl jsem, jako bych tím naznačoval, že přicházím od konkurenční agentury.

"Abych vám řekl pravdu," pokračoval jsem, jako by mě byl někdo nutil lhát, "nejsem vůbec žádný detektiv.

Přišel jsem si k vám otevřít šekové konto. Chtěl bych si ve vaší bance uložit všechny své peníze." Řediteli se zřejmě ulevilo, ale stále se tvářil vážně; došel k závěru, že jsem syn barona Rothschilda nebo mladý Gould z té milionářské rodiny.

"Nějaké velké konto, předpokládám," poznamenal.

"Dost veliké," špitl jsem, "uložil bych si šestapadesát dolarů teď hned a potom padesát dolarů pravidelně každý měsíc."

Ředitel vstal a otevřel dveře. Zavolal účetního.

"Pane Montgomery," řekl nelaskavě nahlas, - "tenhle pán si otevírá konto, chce složit šestapadesát dolarů. Poroučím se."

Vstal jsem.

V koutě kanceláře zely dokořán velké železné dveře.

"Poroučím se," rozloučil jsem se a vstoupil jsem do trezoru. "Pojďte ven!" vyzval mě ředitel chladně a ukázal mi druhé dveře.

Přistoupil jsem k přepážce osobních účtů a strčil jsem účetnímu kuličku z bankovek s rychlým škubnutím ruky,jako bych prováděl eskamotérský kousek.

V obličeji jsem byl bledý jako smrt.

"Nate," vyhrkl jsem, "uložte to!" Jako bych tónem těch slov vyjadřoval: "Skoncujme tu trapnou záležitost, než si to zase rozmyslím!" Vzal peníze a dal je jinému úředníkovi.

Dal mi napsat ten obnos na nějaký blanket a podepsat se do nějaké knihy. Nevěděl jsem už, co dělám.

Celá banka mi plavala před očima.

"Je to uloženo?" zeptal jsem se dutým rozechvělým hlasem.

"Je," potvrdil mi účetní.

"Tak bych si chtěl vybrat šek." Zamýšlel jsem si vybrat z vkladu šest dolarů na okamžitá vydání. Někdo mi podal okénkem šekovou knížku a někdo jiný mi začal vysvětlovat, jak se šeky vyplňují. Ti lidé v bance měli zřejmě dojem, že jsem nějaký slabomyslný milionář. Načmáral jsem něco na šek a vrazil ho zpátky úředníkovi. Podíval se na něj.

"Cože? Vy si to zas všechno vybíráte?" podivil se.

Uvědomil jsem si, že jsem místo šesti napsal padesát šest. Ale nebyl jsem už s to rozumně uvažovat. Měl jsem pocit, že se to už nedá vysvětlit. Všichni úředníci přestali psát a pozorovali mě.

Bylo mi už všechno jedno a plácl jsem nazdařbůh:

"Ano, všecko, sakumpak!" "To rušíte celé svoje konto?" "Do posledního centu!" "A nic už si u nás neuložíte?" zavrtěl hlavou ohromený úředník.

"Nikdy!" Svitla mi idiotská naděje. Budou si možná myslet, že mě nějak urazili, když jsem vypisoval šek, a proto že jsem změnil své rozhodnutí. Zoufale jsem se snažil vypadat jako strašný prudina a nedůtklivec.

Úředník se chystal vyplatit mi peníze.

"V čem to chcete?" zeptal se.

"Co?" "V čem to chcete?" "Aha," pochopil jsem, co myslí, a odpověděl jsem bez rozmýšlení: "V padesátidolarovkách." Dal mi jednu padesátidolarovou bankovku.

"A těch šest?" zeptal se suše.

"V šestidolarovkách," vyhrkl jsem.

Vysázel mi šest dolarů a já vyrazil ven.

Když se za mnou rozkývaly velké dveře, zaslechl jsem ozvěnu řehotu, který se rozburácel až ke stropu banky.

Od té doby se bankám vyhýbám. Nosím peníze v hotovosti v kapse kalhot a úspory si ukládám ve stříbrných dolarech do punčochy.

Strašllvý osud Melpomena Jonese

Některým lidem - vám ani mně ne, nás přece nic nedokáže vyvést z rovnováhy - ale některým lidem přijde ohromně zatěžko rozloučit se, když jsou někde na návštěvě nebo když je někam pozvou na večeři. Jakmile se přiblíží okamžik, kdy host pocítí, že si vysloužil právo na odchod, povstane a vyhrkne: "No, tak myslím, abych už..." Načež mu řeknou: "Ale snad byste nám už neutíkal? Vždyť ještě není tak pozdě!" A nastane zoufalé měření sil.

Nejsmutnější podobný případ, o jakém jsem kdy slyšel, potkal myslím chudáka mého přítele, kaplana Melpomena Jonese - takový to byl milý mladík, a bylo mu teprve třiadvacet! Nedokázal se prostě od lidí odpoutat. Měl příliš čistou duši na to, aby lhal, a příliš úzkostlivě dbal na to, aby se nezdál hrubý. A jednou se mu stalo, že navštívil nějaké známé hned první odpoledne své dovolené. Čekalo ho šest neděl prázdnin - neměl vůbec nic na práci. Chvíli si tam poklábosil, vypil dva šálky čaje, pak si dodal odvahy a najednou prohlásil:

"No, tak myslím, abych už..." jenže paní domu se ozvala: "Ale ne, pane Jonesi! To se opravdu nemůžete ještě chvilku zdržet?" jones mluvil vždycky pravdu. "Ano ano," souhlasil, "samozřejmě - ehm - zdržet se mohu." "Tak prosím vás nechoďte!" jones se zdržel. Vypil jedenáct šálků čaje. Nastal večer.Jones znovu vstal.

"Ale teď už," začal plaše, "opravdu myslím..." "Musíte jít?" ozvala se paní zdvořile. "Myslela jsem, že byste se třeba mohl zdržet na večeři..."

"No ovšem, to bych mohl,jistě," odpověděl sklíčeně Jones, "Jestli..." "Tak se prosím vás zdržte, manžel bude mít určitě radost." "No dobrá," přisvědčil chabě, "tak se zdržím," a klesl zpátky do křesla, plný čaje a trudnomyslnosti.

Papínek přišel domů. Večeřeli. Jones seděl a po celou večeři si umiňoval, že odejde v půl deváté. Celá rodina uvažovala, jestli je pan Jones takový nekňuba a neruda, nebo jenom nekňuba.

Po večeři se matinka rozhodla, že mu rozváže jazyk, a ukázala mu rodinné album. Celé rodinné muzeum, několik veletuctů fotografií - fotografie papínkova strýčka a jeho manželky a matinčina bratra a jeho chlapečka, ohromně zajímavou fotografii přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců, ohromně podařenou fotografii psa partnera papínkova dědečka a ohromně hříšnou fotografii papínka, když byl na maškarním bále za čerta.

V půl deváté Jones absolvoval sedmdesát jednu fotografii. Zbývalo jich ještě asi šedesát devět, které neabsolvoval. .Jones vstal.

"Musím vám pomalu popřát dobrou noc," zažadonil.

"Dobrou noc!" vzkřikli, "vždyť je teprve půl deváté!

Máte snad něco na práci?" "To nemám," připustil a zamumlal cosi, že by u nich mohl zůstat šest neděl, a pak se trudnomyslně zasmál.

Právě v té chvíli se ukázalo, že mazánek rodiny, takový roztomilý malý diblík, schoval panu .Jonesovi klobouk, a tak papínek prohlásil, že se pan.Jones musí zdržet, a pozval ho na dýmku a na kus řeči. Papínek si vykouřil tu dýmku, Jonese vyčastoval tím kusem řeči a Jones seděl dál. Každou chvíli se odhodlával, že zkusí štěstí, ale nedokázal to. Pak začal papínek mít.Jonese dost, nějakou chvíli se vrtěl a konečně s žertovnou ironií navrhl, aby se u nich Jones utábořil na noc, že už mu někde ustelou. Jones ho špatně pochopil, poděkoval mu se slzami v očích a papínek ho uložil v hostinském pokoji, zplna srdce ho proklínaje.

Nazítří po snídani odešel papínek do své kanceláře v centru města a zanechal zničeného Jonese, aby si hrál s batoletem. Jones byl u konce všech sil. Celý den se chystal odejít, ale už mu to tak vlezlo na mozek, že prostě nemohl. Když se papínek večer vrátil domů, shledal ke svému překvapení a zármutku, že je tam Jones dosud. Řekl si, že ho vystrnadí žertem, a prohlásil, že mu nejspíš bude muset účtovat stravu, he! he!

Nešťastný mladý muž vytřeštil na okamžik zoufale oči, pak papínkovi vřele potřásl rukou, zaplatil mu za stravu na měsíc dopředu a zhroutil se, vzlykaje jako děcko.

V příštích dnech byl zasmušilý a nedalo se s ním mluvit. Zdržoval se ovšem výhradně v přijímacím pokoji a nedostatek vzduchu a pohybu se začal neblaze projevovat na jeho zdraví. Trávil čas pitím čaje a prohlížením fotografií. Prostál někdy celé hodiny zíraje na fotografii přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců, mluvil na ni a chvílemi jí hořce klnul. Jeho rozum očividně ochaboval.

Konečně došlo ke katastrofě. Odnesli ho nahoru do ložnice v horečnatě zuřivém deliriu. Nemoc, která se z toho vyvinula, byla strašná. Nepoznával nikoho, dokonce ani přítele papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců. Čas od času se v posteli vztyčil, zječel:

"No, tak myslím, abych už..." a sklesl zpátky do podušek s úděsným smíchem. Nebo vyskakoval a křičel: .Ještě šálek čaje a další fotografie! Víc fotografií! Vrr! Vrr" Měsíc zápasil se smrtí a nakonec v poslední den své dovolené skonal. Když prý nadešel jeho poslední okamžik, posadil se na lůžku, na tváři mu zahrál překrásný důvěřivý úsměv a prohlásil: "Promiňte - volají mě andělé; teď už opravdu bohužel musím jít. Poroučím se." A úprk jeho ducha z toho žaláře byl tak prudký, jako když se pronásledovaná kočka vrhne přes zahradní plot.