Můj neznámý známý

Podíval se na mě víc zblízka.

"Ty ses ani trochu nezměnil," prohlásil.

"Však ty taky ne," odpověděl jsem srdečně.

"Možná žes kapku přibral," dodal kriticky.

"No," připustil jsem, "kapku možná, ale tys přibral taky trochu." To jsem řekl samozřejmě proto, abych rozptýlil podezření, že jsem přibral nějak nevhod.

"Ale jinak vypadáš," pokračoval jsem směle a pevně, "stejně jako vždycky." A celou tu dobu jsem si lámal hlavu, kdo to vůbec je. Nepoznával jsem ho, neměl jsem ani tušení, odkud ho mám znát. Neříkám tím, že mám špatnou paměť.

Právě naopak, paměť mám jako slon. Pravda, dost špatně si pamatuju jména, často mi dělá potíže zapamatovat si nějaký obličej, občas si nevybavím, jak někdo vypadá, a oblečení si už člověk vůbec nevšímá, ale až na tyhle maličkosti nezapomínám nikdy nikoho a jsem na to pyšný. A když se mi už stane, že mi nějaké jméno nebo obličej momentálně vypadne z hlavy, neztrácím nikdy duchapřítomnost. Chce to jen klid a trochu inteligence a všechno dobře dopadne.

Můj neznámý známý se posadil.

"To je doba, co jsme se neviděli," prohlásil.

"To je doba," opakoval jsem s nádechem smutku.

Chtěl jsem mu dát najevo, že i mne to trápí.

"Ale uteklo to, co?" "Jako voda," přisvědčil jsem bodře.

"To je zvláštní," poznamenal, "jak ten život běží!

Ztrácíme jeden druhého z očí a všechno se mění.

Někdy mi vrtá hlavou, kam se asi poděla celá ta naše stará parta." "Mně taky," souhlasil jsem. A vrtalo mi to hlavou zrovna v té chvíli. Poznal jsem, že v podobných situacích se vždycky začne dřív či později mluvit o "staré partě", o "klucích" nebo o "mejdanech". Při takové příležitosti si obyčejně můžeme uvědomit, s kým vlastně mluvíme.

"Chodíš někdy na to naše staré místo?" zeptal se.

"Nikdy," odpověděl jsem rozhodně. "Naše staré místo" bylo třeba v rozhovoru absolutně vyloučit, dokud neobjevím, co to vlastně bylo zač.

"Já vím," podotkl, "tobě se tam jistě nechce." "Teď zrovna ne," řekl jsem velice jemně.

"Já tě chápu. Promiň," povzdechl si a chvíli bylo ticho.

Tak jsem tedy vybojoval první bod. Někde zřejmě existuje nějaké naše staré místo, kam se mi jistě nechce. Na tom se už dalo stavět dál.

Vtom se můj známý ozval znovu.

"Já někdy někoho z kluků potkávám. Vždycky si na tebe vzpomenou a rádi by věděli, co teďka děláš." "Chudáci," pomyslel jsem si, ale neřekl jsem to nahlas.

Věděl jsem, že nadešla chvíle, abych podnikl smělý výpad. Užil jsem tedy své obvyklé taktiky. Vzrušeně jsem vykřikl.

"Počkej! A co dělá Billy? Víš o něm něco?" Tahle taktika je opravdu neomylná. V každé staré partě je nějaký ten Billy.

"No jistě," přisvědčil můj známý, "Billy má ranč na Západě v Montaně. Potkal jsem ho na jaře v Chicagu, váží nejmíň metrák, toho bys nepoznal." "To teda určitě ne," zamumlal jsem si pro sebe.

"A kde je Jack?" pokračoval jsem v útoku. Pohyboval jsem se po bezpečné půdě. Všude se vždycky najde nějaký ten Jack.

"Ty myslíš Billyho bratra," chytl se toho můj neznámý známý.

"Ovšem, ovšem, Billyho bratra Jacka! Často na něj myslím." "Jo," zadumal se můj známý. "Jack se ti úplně změnil - nadobro se usadil." A začal se pochechtávat. "Jack se, člověče, oženil!" Rozesmál jsem se taky. Za těchto okolností se vždycky pokládá za velikou legraci, že se někdo oženil.

Představa Jacka (ať je to kdo chce) v manželském stavu platí za něco k popukání. Tiše jsem se pochechtával dál už při tom pouhém pomyšlení. Doufal jsem, že se vydržím smát až na konečnou stanici. Zbývalo mi už jenom šedesát mil. Není to tak těžké, smát se šedesát mil, když to člověk umí.

Jenže můj přítel se s tím nespokojil.

"Často jsem ti chtěl napsat," ztišil důvěrně hlas, .zvlášť když jsem slyšel,jaká tě postihla ztráta." Zmlkl jsem. jaká mě postihla ztráta? Přišel jsem o peníze? A jestli, tak o kolik? A proč jsem o ně přišel?

Uvažoval jsem, jestli mě to zruinovalo úplně, nebo jen částečně.

"Z takové ztráty se člověk nikdy docela nevzpamatuje," pokračoval vážně.

Zřejmě jsem úplně zbankrotoval. Ale neřekl jsem nic, zůstal jsem ve střehu a čekal jsem, až ho vyprovokuju k dalším podrobnostem.

"Jo," ozval se znovu, "smrt je vždycky smutná." Smrt! Tak vida! Skoro jsem škytl radostí. Teď to půjde jako po másle. Taková smrt se v téhle situaci dá vyřídit jedna dvě. Stačí klidně sedět, aby se člověk dověděl, kdo to vlastně umřel.

"To jo," zabručel jsem, "hrozně smutná. Ale má to taky svou druhou stránku." "Samozřejmě, zvlášť v tom věku." "Přesně,jak říkáš, v tom věku a po takovém životě!" "Při síle a při smyslech až do posledka, viď?" pokračoval neznámý známý s vřelou sympatií.

"To víš," pustil jsem se po pevné půdě, "to není k zahození, dokázat sedět v posteli a kouřit málem až do posledního dechu." "Cože?" podivil se, "to tvoje babička..." "Promiň, přeřekl jsem se," vyhrkl jsem dopálen vlastní zabedněností, "řekl jsem kouřit, ale myslel jsem, že seděla v posteli a dala si kouřit - jako si člověk dává předčítat - měla ráda, když se kolem ní kouřilo - nic ji tak neuklidnilo." Slyšel jsem při těch slovech,jak vlak rachotí a duní na výhybkách kolem semaforů a jak přibrzďuje.

Neznámý známý překvapeně vyhlédl z okna.

Zatvářil se nervózně.

"Panebože!" vykřikl, "to jsem už tady? Já přejel! Měl jsem vystoupit v minulé stanici! Haló, průvodčí," zavolal do chodbičky, "jak dlouho tady stavíme?" "Jenom dvě minuty," ozval se hlas. "Máme zpoždění, musíme to dotáhnout!" Můj známý vyskočil, vytáhl z kapsy svazek klíčů a začal zápolit se zámkem kufříku.

"Musím tam poslat telegram, dát jim nějakou zprávu," supěl. "Čert aby vzal ten zámek - mám všechny peníze v kufru!" Trnul jsem za něho, aby se dostal včas na peron.

"Tumáš," vytáhl jsem z kapsy peníze, "nezdržuj se s tím zámkem! Zatím ti půjčím." "Díky!" vytrhl mi v tom rozčilení z ruky všechny bankovky, které jsem měl u sebe. "Akorát to stihnu!" Vyskočil z vlaku. Viděl jsem ho oknem, jak míří k čekárně. Nezdálo se mi, že by nějak zvlášť pospíchal.

Čekal jsem.

Průvodčí vyvolával: "Nastupovat! Nastupovat!" Zařinčel zvonec, zasyčela pára a vlak byl ve chvilce ze stanice.

"Blbec," pomyslel jsem si, "zmeškal vlak a nechal tady ten kufřík za sto dolarů!" Seděl jsem, díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a lámal jsem si marně hlavu, odkud ho vlastně znám.

Najednou jsem uslyšel průvodčího. Vedl zřejmě někoho chodbičkou.

"Hledal jsem ho po celém vagonu, pane šéf," vysvětloval někomu.

"Nechal jsem ho na sedadle vedle svojí ženy," rozčiloval se cizí dobře oblečený pán a strčil hlavu do mého kupé.

Vtom se i jeho tvář rozzářila radostí z nenadálého shledání. jenže to neplatilo mně. Platilo to tomu stodolarovému zavazadlu.

"A, tady je!" vykřikl, popadl kufřík a odnesl si ho pryč.

Zničeně jsem se zhroutil. Ta "stará parta"! Jackovo manželství! Smrt mojí babičky! Panebože! A moje peníze! Teď jsem do toho viděl - ten člověk taky jen tak plácal, ale on aspoň za určitým cílem.

Doběhl mě!

Příště, až se dám ve vlaku do řeči s neznámým člověkem, budu se mít na pozoru, abych ze sebe nedělal takového troubu.