Záhada tenisového lokte

Nečtu a nesleduji detektivky. Ze dvou důvodů. Předně při zaměstnání v úřadě vám nikdo dnes neřekne, co a jak máte dělat. Každý se bojí zodpovědnosti, takže celé dny pouze vyšetřujete a luštíte alibistické zákony, vyhlášky, pokyny a přípisy, ze kterých vůbec není zřejmé, co se smí a nesmí. Na jinou práci pak nezbývá žádný čas. Alespoň nic nezkazíte, když vše dopadne dobře, odměnu dostane nadřízený. V případě chyby to samozřejmě odskáčete vy. Smysl nejasných zákonů nesmí být prostému úřednictvu a lidu pochopitelný. Každý ví, že jej zná pouze jeho zadavatel a pravý využivatel, který si jeho prostřednictvím mastí kapsy.

Druhým důvodem, proč se nevěnuji detektivkám, je ten, že kolem nás jsou tisíce skutečných nevyjasněných případů a zločinů, které jsou daleko zajímavější, než ty chabé a umělé literární nebo filmové výtvory. O krk, nebo přinejmenším o zdraví, jde při nich také! Žijeme přece v úplném zločineckém prostředí, takže na co se v něm blíže podíváte, pod lupou vám vyjeví své kriminální detaily a zločiny. Pouze neustálé mediální zahlcování policejní, detektivní a zločineckou tématikou nám to neumožňuje vnímat.

Záhada tenisového lokte je jedním z takových případů. Ve správné demokracii se množství bohatých občanů totiž neustále snižuje, a tak by počet tenisových loktů měl teoreticky klesat také. Jak to, že však stoupá?

Tenisovým loktem jsem se začal zabývat, až když mne postihnul. Tak to bývá, cizí utrpení nás nebolí, dokud nás nepostihne také, a potom začneme vyvádět. Sám jsem však začal příčiny tenisového lokte vyšetřovat. Bylo mi totiž podezřelé, že mne postihnul, ačkoliv nejsem sportovec.

Posudkový lékař nad mým tenisovým loktem kroutil hlavu, ale důvod odchodu do předčasného invalidního důchodu v něm neviděl, ačkoliv mi znemožňuje řádný výkon zaměstnání, a je prakticky neléčitelný!

Začal jsem pátrat ve svém nejbližším okolí, a brzy jsem zjistil, že tenisový loket má téměř každý z dotazovaných, ačkoliv nikdo z nich rovněž není bohatý a nehraje tenis. Hned mi bylo jasné, proč mne lékař odmítnul. Do invalidního důchodu by musel jít kdekdo, a ohrozilo by to demokracii, kapitalizmus a růst ekonomických ukazatelů. Musíme tedy za lepší zítřky a vysokou životní úroveň (alespoň někoho), položit své zdraví a možná i život.

Schválně, dejte si jednu ruku dlaní pod pupek, a druhou si opatrně ohmatejte její loket. Možná také zjistíte, že v jednom dosti malém místě je podezřele velmi citlivý a bolestivý. Také nevíte, jak jste k němu přišli?

Nebudu vás příliš napínat, rozluštění případu bylo velmi zapeklité. Ačkoliv jsem dlouho slídil po příčinách a pachateli, na nic jsem nemohl přijít. Už se mi o tom dokonce zdálo i v noci. Když se totiž převalíte na posteli, jako na potvoru se tenisovým loktem vždy dotknete matrace, zařvete bolestí, a je po spánku. A navíc vám stará vynadá, že ji rušíte v chrápání.

První stopu, která mne navedla k řešení případu, který jsem stále nosil v hlavě, jsem objevil v zahraniční. Na jedné benzínové pumpě v Německu jsem se na WC oddal rozjímání nad zmíněným případem. Byl tam čistý a prostorný záchod. Kabinek tam bylo dost. Nikdo na mne nenaléhal, a nikdo se na mne netlačil. Ideální místo k meditaci.

Začal jsem uvažovat, proč na mne toto příjemné prostředí tak sympaticky působí. Dokonce i mé vyměšovací procesy nebyly narušené a zmatené jako obvykle, když jako většina občanů vykonávám své potřeby v zaměstnání.

Každý tam na vás chvátá. Je tam špína a naše záchody jsou malé. Ačkoliv náš úřad je plný zaměstnanců a migrující veřejnosti, záchodů se tam nedostává. Jsou zamknuté, a v každém je jen jedna kabinka s jedinou oblíbenou mísou. Veřejnost musí obtížně shánět klíč, nebo chodit jinam. (Dveře do sklepa musely dostat nový dvojitý zámek.) Úředníci si věčně zapomínají klíč, nebo jej ztrácejí. Na záchodech je obvykle tma. Někdo ukradnul žárovky. Dveře nejdou zavřít. Někdo je vykopnul a ukradl zámek. V umyvadle při nejlepším teče jen studená voda, a ze sifonu vám na nohy. Mýdlo chybí. Na zemi je moč, voda a poházené toaletní papíry a ručníky. Mísa je špinavá. Nikdo ji nechce očistit po druhém, a uklízečka se tam ukáže jednou za týden. No, však to znáte. V takovém prostředí se špatně přemýšlí, zvláště nad tak tajemnou záhadou jako je tenisový loket. Z našich záchodů každý chvátá.

Naše záchody zjevují náš vztah k přírodě, ekologii i druhým lidem. Naše odpadky a mizerné následky našich činů jsou pro nás nežádoucí, nevěnujeme jim pozornost. Házíme je na druhé, ať si s nimi, šmejdi, poradí sami, jak chtějí a mohou! Oni ovšem dělají to samé na nás. Je to takový tenis. Už se nedivím, že je o něj takový zájem, a že v něm lítají takové prachy.

Konečné rozluštění případu přišlo jako blesk z čistého nebe, když jsem se jako obvykle vytrhl v zaměstnání na poslední chvíli od počítače. Ani jsem podle předpisů nestačil uložit zbytečná data, zaheslovat tu pitomou mašinu a zamknout kancelář. Také trpíte inkontinencí a zácpou? Také máte potíže s prostatou? Postihuje to skoro každého. U počítačů dnes totiž sedí úplně všichni.

Vtrhnu tedy jako blázen na poslední chvíli na záchod, zabouchnu dveře a začnu si strhávat kalhoty. V té chvíli jsem se jako obvykle udeřil do svého tenisového lokte. Jak jsem uvedl, naše záchody totiž nejsou prostorné. Někdo, zřejmě nějaký potměšilý skřítek nebo mimozemšťan, je při stavbě vyměřoval tak, abyste se tam pořádně nevešli a vždy se při stahování kalhot udeřili do loktů. Jak říkám, náš vztah k hospodaření s odpady je bezohledný.

Že jsem se v tom chvatu udeřil zase do lokte jako obvykle, jsem si uvědomil až tentokrát. Obvykle jsem si toho nikdy v tom stresu, napětí, shonu a zmatku nevšiml. Mimoto, jako obvykle jsem měl lokty ztuhlé a bolestivé od práce s počítačem. Ideální podmínky pro vznik tenisového lokte. Pracovní úraz to však není. Jako u všech velkých zločinů, které postihnou každého, i v tomto případě je pachatel neznámý, a policie, ačkoliv jím trpí také, případ záhy odloží…